Nedávno jsem v článku „Zachrání Paroubek a jeho ČSSD Romy?“ komentoval nesmyslnost spoléhání Romů, že jejich problémy vyřeší stát a politické partaje. Naznačil jsem, že v první řadě je na nich samých, aby změnili svůj osud. Jako jedinou smysluplnou cestu, jak Romy dostat ze stavu „sociální vyloučenosti“ jsem navrhl: Pomoci jim, aby si uměli pomoci sami. K tomu je potřeba několika zcela zásadních předpokladů, především ale skutečnou angažovanost romských autorit a vůdců ve věci povznesení jejich etnika. To znamená, nemít jen nataženou ruku k pomoci od státu, či penězům od evropských fondů, ale sami pro záchranu svých lidí plně nasadit. Chtěl bych v této souvislosti připomenout dnes už neznámý fakt, že situace chudých lidí, „proletářů“ na dělnických předměstích Prahy někdy na počátku 20. let 20. století, se vůbec nelišila od situace romských ghett současnosti. Sociální pracovník a křesťanský humanista Přemysl Pitter ji popisuje takto (a všimněte si – stačí zaměnit slovo předměstské nebo proletářské dítě za romské, a vše ostatní platí doslova na současnou situaci Romů):
„Jsou jich plné ulice. Pletou se vám do cesty, skotačí na kládách a kamení, které sem přivezli tesaři a dlaždiči, hrají si mezi hromadami odpadků nebo na špinavém, udupaném trávníku... Život městského dítěte, a zvláště dítěte proletářského, není nikterak záviděníhodný... Nejdou-li právě do školy, matka je ráda, jestliže vyběhnou ven, na ulici. A je-li doma, je zas ráda, jsou-li děti venku, má od nich aspoň na chvíli pokoj. Proto předměstským dětem je domovem ulice. Domů se přijdou jen vyspat a najíst. Vidíte je na ulicích v dešti a ve sněhu, v horku i v mrazu. Přes to nelze říci, že by byly »na vzduchu«. Ulice jsou plny sazí, výparů, kouře. prachu. Jsou však také plny nebezpečí se strany prudce jedoucích vozidel. Policejní zprávy hlásí každý den několik úrazů dětí, způsobených zvláště automobily...“
„Největší nebezpečí, které mám mysli, není ani tak rázu fysického, jako mravního. Je to výchova, kterou dává ulice. Menší děti přicházejí tu v úzký styk s mládeží vyspělejší. Žasnul jsem často, jak už desetileté děti bývají prohnané, zkažené špatnými příklady a řečmi dospělých. Tragickou úlohu hraje otázka pohlavní. Výrostci, hoši i děvčata, již dávno před pohlavním dozráváním jsou dokonale obeznámeni s okolnostmi pohlavního úkonu ve formě nejhnusnější. Starší »poučují« mladší... učí je onanii. Sprosté vtipy a nadávky jsou běžnou řečí těchto dětí. Rodinné poměry nepřispívají k nápravě.
Můj úřad dal mi příležitost nahlédnout do života našich rodin hlouběji, než komukoliv jinému. Viděl jsem bídu, jejíž hrůzu nedovede péro vylíčit. Zažil jsem okamžiky, které mnou hluboce otřásly. Měl jsem možnost přispěti v případech, jejichž úspěšné a zdárné vyřízení plnilo mne novou důvěrou, radostí a odvahou. Ale byl jsem též svědkem případů, kdy veškerá lidská snaha a pomoc byla zbytečná nebo marná:
A co jsem nakonec poznal?
Poznal jsem, že hmotná pomoc, jakkoli nutná a sebe vydatnější - nestačí. Byly rodiny, v nichž panovala hrozná bída, hlad, nemoc. Všecko, čím jsme těmto rodinám mohli přispět, bylo jako kapka do moře. Jako když házíme do bezedna. Poznal jsem, že pomoci, opravdově pomoci znamená ve skutečnosti pomoci, aby si člověk mohl pomoci sám. Almužnictví je nejhorší způsob, kterým více zkazíme než polepšíme. Jím utloukáme lidskou důstojnost, mrzačíme charakter, učíme lidi žebráctví, béřeme vůli k samostatnému úsilí. Nechci tím říci, že nemáme hladovému podat chleba, nahého ošatit, slabého podepřít. Ale hladový až skývu stráví bude hladovět dál, nahý až šaty roztrhá bude mrznout dál, slabý až ho přestaneme držet, upadne zas. Mnohem větší význam má, dát člověku možnost, aby se živil sám, aby se šatil sám, aby se vzpružil a neklesal. To je ovšem těžší a vyžaduje usilovnějšího myšlení a větší námahy, ale jen tato cesta vede k zdárnému výsledku...“
Pitter začal s žižkovskými dětmi pracovat (zájemce o podrobnosti, nechť si přečte mé dřívější články Příběh Přemysla Pittra) a záhy zjistil následující skutečnost: „Dospělí návštěvníci se podivovali vždy nejvíce tomu, jak jsme mohli docílit takovou kázeň a klid, někdy až posvátné ticho. Mohu klidně říci, že jsem si kázeň nikdy nevynucoval. Také nikdy jsem netrestal. Naši lásku splácely nám děti takovou měrou, že stačilo projevit bolest nad neposlušností toho či onoho hocha nebo děvčete, aby nám vzápětí učinili pomyšlení. Z toho jsem poznal, čeho dítě nejvíce potřebuje a čeho také nejvíc postrádá: Je to opravdová láska. To je to kouzlo, kterým možno docílit všeho.“
Poté, co Pitter ztratil kvůli pomluvám a zlé vůli hloupých lidí možnost práce v pronajatých prostorách, rozhodl se vybudovat pro chudé děti útulek. Tento projekt byl nazván Milíčův dům: „Přiznáváme, že s počátku jsme velmi spoléhali na přispění státních a jiných veřejných institucí. Této iluse byli jsme však záhy zbaveni, když příslušnými žádostmi a osobními intervencemi jsme se dožadovali částečné úhrady stavebních nákladů. Stát se ocitá v těžké finanční krisi a nemůže dodržeti ani závazků již učiněných...“
Ale co ty děti na pražských ulicích! „Neztrácí národ v dětech nejcennější hodnoty, ponechává-li je bez péče mravní a sociální jejích osudu! Odkud se rekrutují zločinci, prostitutky, povaleči, lidé mravně otrlí, kteří jsou největším břemenem státu a hanbou národa? Vypočtěme si, co vydá stát ročně na policii, četnictvo, soudy, žaláře, donucovací pracovny, polepšovny, nemocnice, blázince! A kdo zaměstnává a plní tyto instituce? Jsou to povětšině ony děti ulice, pro které jsme v počátku neměli dosti lásky a péče, dosti peněz, které musíme pak vydat v mnohonásobné míře a to způsobem naprosto neproduktivním, často marně a zbytečně.“
Nemůže-li dnes pomoci stát a obec, musíme pomocí sami! Nelze již ani chvilku otálet. Vždyť v dnešní mládeži vyrůstají lidé, kteří zítra budou tvořit dějiny!! Budoucnost národa, budoucnost lidstva spočívá v jejich rukou. Svět a jeho zřízení bude takové, jaké budou tyto děti již za několik let! Je nám jejich osud lhostejný? Lid potřebuje především vůdců. Vůdce dobré, poctivé, svědomité, cílevědomé. Škola vzdělává rozum, dává vědomosti. Avšak sebe bystřejší rozum, sebe větší vědomosti nestačí. I srdce, cit a svědomí je třeba pěstovat. Je potřebí budit mravní uvědomění, pocit odpovědnosti. Školskými osnovami spoutaní a přetížení učitelé sami na to nestačí. Je potřebí spolupráce a účasti rodiny.
Ale když ani rodina nestačí? Když vlivem hospodářských. sociálních a mravních okolností rodiče tohoto úkolu plnit nemohou nebo plní nedostatečně, pak nastupuje dobrovolná péče a pomoc těch, kteří cítí s mládeží, cítí s lidem a milují jej. Kteří dávají nenáročně to nejlepší, co mají. Své zkušenosti, svůj čas, své síly. Svůj celý život. Potud Přemysl Pitter. Díky jeho vytrvalé a dlouhodobé sociální práci mezi dětmi z předměstí Prahy byly tisíce dětí zachráněny před životem na šikmé ploše, pro užitečný a prospěšný život.
A tak moje otázka směrem k Romům zní – najde se mezi nimi nový, romský Přemysl Pitter? Na základě dlouholetých hořkých zkušeností svých, i našich přátel, kteří se Romům a romským dětem pokoušeli pomáhat, a navzdory veliké snaze nedosáhli viditelné změny v jejich životech, jsem dospěl k závěru, že je zcela nezbytné, aby těmi, kdo mezi nimi vykonává sociální práci, vede k živé víře, byli Romové. Jedni z nich, lidé, kteří dokonale znají a sdílejí jejich mentalitu. My můžeme opravdu jen pomoci poskytnutím důvěry, dobrým příkladem a např. správnou metodikou sociální práce a tím pomůžeme „nastartovat“ jejich lepší životní styl. V příštím textu se pokusím naznačit, jak by se podle mého názoru mělo pomoci s materiální stránkou povznesení Romů
