Čekal jsem a pořád tak trochu doufal, že snad někdo z redakce Mladé fronty Dnes či jejího internetového dvojčete Idnes v sobě nalezne odvahu a pokoru přiznat: „Milí čtenáři, nechali jsme se dlouho vodit za nos dvěma nedůvěryhodnými lidmi, z nichž jeden měl ambice mnohonásobně vyšší, než jeho možnosti a schopnosti (a morální fundament) a druhý byla žena příliš mladá a nezkušená (a nemorální), než aby byla schopna zabránit faktu, aby jí náhle nabytá moc stejně náhle stoupla do hlavy, takže jí je doslova zpitá. Věřili jsme jim na slovo, a tak jsme se ani nesnažili jejich informace ověřit jinak a lépe. Moc jsme chtěli ulovit sólokapra a všem vypálit rybník. A tak jsme s nimi „upekli dort“, do kterého jsme namíchali kdeco (takže si nezadá s tím, co pekli pejsek s kočičkou z Čapkovy pohádky) a teď si s ním nevíme rady. Stalo se z něho něco velmi nechutného a nestravitelného. Stydíme se před Vámi, protože jste jako naši čtenáři prokázali mnohem více soudnosti a rozumu, než my. Dali jste nám to najevo a my Vaši kritiku přijímáme. Uvědomujeme si, že chceme-li dostát té důvěryhodnosti, kterou proklamujeme, musíme se Vám omluvit a slíbit, že si napříště budeme počínat jako profesionálové. Z našeho zpravodajského selhání vyvodíme konkrétní personální důsledky“ .
Nemuselo by to být tak otevřené, stačil by alespoň náznak pokory v nějakém článku. Ale to bych zřejmě chtěl příliš. To se prostě u nás nedělá – ani v politice, ani v médiích. Místo toho redakce Mladé fronty opět „odhaluje zákulisí Velkého odhalení“. Nevysvětluje nic z výroků slečny Kočí o jejím napojení na „investigativního“ redaktora Kmentu a „kmotry“ z ODS a umanutě opakuje mantru o velikém pleticháři Bártovi. Co si o tom myslet – nic jiného, než že Idnes a Mladé frontě jakoby stále nedocházelo, že to se svou „investigací“ Bárty a ABL projeli a že jejich „zorný úhel“ prakticky nikoho nezajímá.
Docela otevřeně se přiznám, že do zákulisí naší „vysoké“ politiky nevidím. Tomuto prostředí jsem na hony vzdálený. Jednoho jsem si ale všiml – Vít Bárta reagoval na své očerňující „odhalení“, jako naprostá výjimka na naší politické scéně okamžitou rezignací na svou ministerskou funkci. Ať už si o něm kdokoli myslí cokoli, zachoval se jako standardní politik vyspělé demokratické země, což je u nás nevídané. Už jenom tím si získal můj respekt.
Přesto jemu, i jeho marketingovým manažerům Věcí veřejných mám něco velice za zlé. Totiž to, že do poslaneckých pozic jmenovali tolik neprověřených, nezkušených lidí, u nichž nebylo možno posoudit, nakolik jsou schopni unést skutečnost, že se ocitli ve vysookých politických pozicích. Na takové pozice se ve standardní demokratické společnosti dostávají lidé, kteří prošli dlouhodobými „testy odolnosti“, mají zažité principy správy veřejných statků (věcí veřejných) a jsou zralými a slušnými lidmi. V tomto smyslu byl volební tah Věcí veřejných dát přednost krásným tvářím a osobnostem, známým z televize, před lidmi méně fotogenickými, ale o to více důvěryhodnými - krokem do prázdna.
A dále - poslanci a ministři opravdu nejsou zaměstnanci firmy, které úkoluje jejich šéf – i kdyby je úkoloval sebelépe a jeho úmysly křišťálově čisté. Jestli byl systém činnosti Věcí veřejných opravdu takto naprogramován, tak – při veškeré úctě – měl i vysoce inteligentní Vít Bárta o fungování státní exekutivy a zákonodárného sboru velmi zvláštní představy.
Nakonec - snad jen pár zdánlivě nesourodých citátů a přísloví:
Státy se udržují ideály, na nichž byly založeny.
Žádné království neobstojí, pokud je vnitřně rozdělené.
V pekle je ďábel kladným hrdinou.
Co člověk rozsévá, to také sklidí – kdo rozsévá pro sebe, sklidí zánik, kdo rozsévá pro druhé, sklidí hojnost života.
Lež má (opravdu) krátké nohy.
Pravda vítězí – i když na čas poražena bývá...
Blahoslavení, kteří se z Ducha rozhodli pro chudobu, neboť jim náleží Království nebeské.
Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uzří Boha.
