Mudr. Petr Příhoda, křesťanský pedagog a psychiatr, jehož si už dlouhá léta vážím, nedávno promluvil v Českém rozhlase 6 a poté uveřejnil na stránkách Parlamentních listů článek na téma Fenomén Karel Janeček. Přestože k němu mám naprostý respekt, vážím si jeho práce i výchovného působení na lékařských fakultách při vyučování lékařské etiky, v tomto případě však s jeho „zdrženlivými sympatiemi“ k činnosti Karla Janečka budu velmi polemizovat. Ale od začátku – o neutěšeném stavu naší společnosti Petr Příhoda říká: „Dá se proti tomu něco dělat? Jednou možností je působení na sebe sama a na své nejbližší okolí. Tzv. drobná práce. Masaryk říkával „práce drobná“ a velmi si jí vážil. Tak začínalo naše národní obrození, zejména ten jeho proud, který nás postupně přetvořil v moderní kulturní národ. Trvalo to tři čtyři generace.“
Nyní však přichází na scénu jako Deus ex machina dosud málo známý geniální matematik a pohádkově zbohatlý podnikatel Karel Janeček, který evidentně nechce jít Masarykovou cestou drobné práce a trpělivé kultivace národního charakteru. Má na mysli něco docela jiného – převratnou změnu našeho politického systému, pomocí které by bylo možno do rozhodujících politických pozic vyzdvihnout dle jeho slov „slušné lidi“. Chce také vytvořit novou ústavu. Pomoci mu má rozpoutání celonárodní diskuze o hodnotách a posupné nabalování dosud mlčící masy (Janeček doufá v získání přízně ca 2 milionů lidí). Stávající prohnilá politická reprezentace pak bude muset, podle mínění K. Janečka, toto hnutí respektovat a uvolnit mu cestu k moci. Pan Janeček chce u nás, zdá se, iniciovat jakousi gándhíovskou revoluci vsedě. Náš novodobý „buditel“ k náboru lidí používá jakési „spanilé jízdy“ po českých a moravských městech, informačních technologií – především internetu, a rétoriky, založené na „pozitivních hodnotách“. A více než to - postavil se do role morálního arbitra, aby „identifikoval“ hlavní škůdce naší společnosti. Z jeho pohledu jsou jimi téměř všichni politici, „zlojedem“ - škůdcem číslo jedna, prý pak současný president Václav Klaus. Součástí jeho mise je, jak vidno, také dehonestace autorit. O co se však opírá ve svém hodnocení? Jaká jsou jeho východiska?
Prozkoumáme-li myšlenkové pozadí jeho „pozitivní evoluce“, není obtížné jeho najít jeho zdroje. (V následujícím textu v budu zásadě parafrázovati myšlenky teoretika umění H.R. Rookmaakera z jeho knihy Moderní umění a smrt kultury): Především – charakteristické pro něj je, že podobně jako jiní lidé, kteří chtějí lepší svět a protestují proti současnému stavu společnosti, bojuje proti společenskému zlu, jehož je paradoxně on sám nositelem. Původ tohoto zla je totiž v osvícenství. Tehdy vznikla představa, že všechny hodnoty a normy jsou v zásadě společenské a že člověk má svobodu žít si, jak si přeje (za předpokladu rovnosti mezi lidmi). Takže by neměly být nejen žádné války, chudoba a diskriminace, ale ani žádné zábrany, omezení a autority. V osvícenství rovněž vznikla představa, že svět spěje od horšího (primitivnějšího) stavu k lepšímu (vyšší formě civilizace), kterou sdílí K. Janeček.
Plodem osvícenství je tedy skutečnost, že společenské normy ztratily svůj pevný základ, který do té doby vycházel z biblických hodnot tak, jak je definovalo napřed Desatero a později evangelium Ježíše Krista. Místo toho bylo řešení hledáno v tzv. společenské smlouvě (Hobbes, Rousseau). Přijetím jejich konceptu ztratila autorita jakýkoli smysl. Dnes už zcela převládá tvrzení, že není možno formulovat zákon pro někoho jiného. Každý jsme sám pro sebe zákonem, protože autorita ztratila hodnoty, na kterých byla závislá. Tak jsou smeteny zbytky důstojnosti ve státě, společnosti a rodině. Myšlenky z osvícenství vzešlých společenských reformátorů jsou často – tak je tomu i v případě Karla Janečka – idealistické a usilují o lepší svět, ale v praxi nefungují. Lépe řečeno, fungují, ale směřují k zhroucení naší společnosti. Existují statistiky, které dokazují, že úroveň morálky je nižší, případně že se zcela rozpadla, že roste zločinnost, trestná činnost mladistvých, cizoložství, rozvodovost, homosexualita. Někteří apologeti „lepších zítřků“ na to reagují tvrzením, že na těchto věcech vlastně už nezáleží, že tradiční morální normy už neplatí. Nahrazují je jakýmisi „soft“ normami „pozitivního myšlení“ jako je (absolutní) svoboda, (volná) láska, (bezbřehá) tolerance, (bezbožná) humanita, s velmi protikladnými výsledky: „Aby byla umožněna svoboda (jedněch), je svoboda (druhých) potlačována. K tomu, aby bylo skoncováno s násilím a válkou, se používá násilí („humanitární bombardování“ Srbska). Svět je třeba změnit... ale jen nemnozí mají nějaký skutečný, realizovatelný návrh, jakou cestou se vydat a jak by měl nový svět vypadat.“
Uvědomíme-li si náladu dnešní doby (psal prorocky již v roce 1975 ! Rookmaaker), patrně nás upoutá, jak mnohé z toho, zla, které vnímáme kolem sebe, se zdá být ozvěnou slov, zapsaných v biblické Apokalypse. Vidíme člověka, jak vykřikuje své utrpení, utíká a skrývá se ve skalách a horách, a přesto se lidé neodvracejí od výtvorů svých rukou, od svých vražd, ani čarování, necudností ani krádeží (Zj. 9,20-21). Představy K. Janečka, že za tento stav věcí mohou jacísi „zlojedi“ se svými „zluhy“, kteří prý rozvrátili dosud existující hodnoty, jsou z hlediska výše uvedené analýzy zcela mimo realitu. Jak je zřejmé, skutečné, věčně platné (nikoli „soft“) hodnoty byly v průběhu uplynulých 200 let krok za krokem demontovány společenskými procesy, byly likvidovány pod praporem revolučního boje za lepší zítřky: „Musíme si samozřejmě uvědomit, že revolucí je už i samotná změna morálky, která odhaluje rychlost odkřesťanštění západního světa... Společnost, v níž je vše dovoleno, je důsledkem (tohoto procesu), nikoli příčinou...“
Dnes jsme tak silně zasaženi duchem extrémní tolerance, že se téměř bojíme užít silných kritických slov na adresu negativních společenských jevů, jak je např. použil apoštol Pavel, když prorocky popsal naši dobu: „Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš, než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat“ (2. list Tim 3,2-5). „Pavel pokračuje a mluví o lidech, kteří by se pořád chtěli učit, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy. Musíme si také uvědomit, jak blízko je duch naší doby tomu „zlému“ (Antikristu), kterého Pavel popisuje v jiném listě jako toho, který přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kteří jsou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu...“ píše dále Rookmaaker.
Nedá mi to, abych závěrem neporovnal následující dva přístupy: projekt pro změnu společnosti „Vlny evoluce“ pana Janečka s jiným „projektem“ změny společnosti - Božím královstvím Ježíše Krista. Oba protagonisty, jak se zdá, něco spojuje – hodnoty (ale jejich definice toho, co pokládají za správné hodnoty, se zásadně liší), zcela je ale rozděluje cesta, kterou si zvolili pro jejich uskutečnění ve společnosti. Karel Janeček je převědčen, „že již brzo se podaří změnit etické hodnoty většiny lidí. Čím dál tím více lidí začíná chápat to, že se slušné chování vyplatí. Máme obrovskou šanci, že tento fakt pochopí většina národa, nastane historická pozitivní změna a život v naší zemi dosáhne historicky ojedinělé kvality.“ Opírá se o mimořádné finanční zdroje (bez nich by to nešlo, argumentuje) a chce dosáhnout změny společnosti „zvnějšku“ - změnou politického systému – vlastně svým způsobem politickým převratem, byť nenásilným.
Naproti tomu Ježíš Kristus se neopíral o žádné zdroje finanční, měl ale jiné zdroje, o jakých se K. Janečkovi ani nesní – přístup k nekonečné moci a lásce Boží. Jím hlásaná změna společnosti (Boží království) měla být dosažena zevnitř – proměnou lidských srdcí. Karel Janeček se domnívá (nebo alespoň prohlašuje), že lidé jsou v podstatě dobří, jen jejich potenciál je nevyužit vinou špatného politického systému, který ovládají zlojedi. Ježíš Kristus, v příkrém protikladu k této myšlence, nepokládal žádného člověka za svého nepřítele – jeho jediný soupeř nebyl „z masa a krve“ - byl jím Boží protivník, tedy duchovní bytost – satan. Na rozdíl od K. Janečka si ale o povaze lidské přirozenosti nedělal žádné iluze – věděl, že lidé, ať chtějí, nebo nechtějí, jsou zajatci hříchu a ačkoli touží konat dobro, jejich skutky jsou zlé. Když však činí pokání a „obrátí se“, mohou naplnit plán pro svůj život a nalézt své místo v Božím království. Byl si ale vědom, že teprve jeho obětí za hřích světa bude skrytý potenciál člověka uvolněn – vnitřní obnovou, novým narozením jeho následovníků z Ducha, jenž sestoupí na svět, až On, po splnění svého úkolu, ze světa odejde.
Karel Janeček se místo na Boha velmi spoléhá na rozvoj vědy a technologií, což prý uvolní dosud netušeným způsobem lidské možnosti. Avšak: „Naše prosperující společnost, naše moderní věda, bezpečí, zdraví, naše šikovná zařízení a luxus převyšující možnosti bohatých a mocných králů minulosti... neučinily člověka lidským a svobodným, ale zmanipulovatelným, plastickým, protože v tom je duch doby.“ Navíc počítačové technologie, které dnes skrze čipy v našich počítačích, noteboocích, tabletech a mobilech mohou hlídat každý náš krok, každé naše slovo a zapsanou myšlenku, jsou ještě větší hrozbou pro lidskou svobodu, než byly prošpiclované totalitní režimy nedávné minulosti.
Když takto zkoumám duchovním pohledem projekt Karla Janečka, je zřejmé, jak jsou mezi cestou následování Krista a „Vlnami pozitivní evoluce“ jen velmi povrchní podobnosti. Jsem proto v této souvislosti velmi udivený jeho podporou v některých křesťanských médiích – nejen ze strany P. Příhody, ale jsou zde i sympatizující články na Křesťanu dnes, podbízivý rozhovor v pořadu „Uchem jehly“ apod. V posledku na jedné straně sice mohu svým způsobem ocenit snahy Karla Janečka o zlepšení klimatu v naší společnosti, ale na druhou stranu jsem naprosto skeptický k tomu, že by jeho snahy přinesly skutečné dobro. Naproti tomu, pokud v nějaké zemi došlo k „probuzení“ a obrácení jejího obyvatelstva skrze autentické křesťanství, ovoce tohoto probuzení leckdy přetrvávalo ve vysoké etické úrovni a prosperitě těchto národů po staletí.
