Naše nejstarší dcera se ve svém textíku, který jsem před nedávnem uveřejnil na blogu, soustředila především na mou osobu. Vykreslila mě jako poněkud mimolehlé individuum, jenž s hrůzou komentuje všechny nástrahy, jež číhají na děti ve světě (a jejich tragické konce zaznamenané v "černé kronice" různých médií), které je ale poněkud málo vnímavé k dění ve vlastní rodině. Nemohu popřít, že takový pohled na mne má své opodstatnění. Dnešní příspěvek je dílko mladší dcery Evičky, jež svou pozornost soustřeďuje především na svou maminku...
Jak to chodí v jedenáctičlenné rodině...
Míč letí. Je slyšet ohlušující řev a svištění vzduchu. Letící koule mine o vlásek hlavu Alenčinu, vláskům mým se však nevyhne a já cítím mírnou bolest, vztek však v míře velké. To si prostě musí kopat? V obýváku? Při večeři?! Vstávám ze židle a chci všeobecný hluk ještě zvýšit o pár decibelů, pak to však vzdávám. Neříkám, že by mě nebylo slyšet! Nemá to prostě cenu.
Mé oddávání se depresím v pokoji, který sdílím s nepořádnou sestřičkou, vyruší maminčiny kroky. „Evičko, pojď se najíst, nebo nic nezbyde.“ Začnu na ni chrlit něco, jako že mě to neustálé kopání už štve, ona však prudce odpoví, že si aspoň hrajou. Následuje ostrá diskuse o chování mém a mých sourozenců a trvá, dokud ji matka devíti dětí neukončí šalamounským: „Hlavně, že se máme rádi!“ Ano, maminku mám právě teď ráda opravdu moc.
Odcházím. Bohužel je však jen jedna cesta pryč. Do obývacího pokoje. Kluci neúnavně kopou, Ája usilovně brečí, gravidní kočky zoufale mňoukají... Moment! Mohla bych je nakrmit! Začnu si to rázovat k lednici, prodírajíc se povalujícími se věcmi. Míč mě tentokrát mine, o hrnečku na stole však to samé říct nemůžu. „Stejně byl ošklivý,“ řekne laskavá maminka a pokračuje v krmení mé pětileté sestry Alenky. Možná si tak kompenzuje deficit z nepřítomnosti dalšího miminka, pomyslím si pochmurně.
Ale to už jsem u lednice a i přes zavřená dvířka cítím nesnesitelný smrad toho zvířecího krmiva. Otevírám lednici a dvě minuty do ní civím. Prázdná krabice od mléka, otevřené i zavřené jogurty, plísňový sýr, plesnivá zelenina, zbytky od oběda z minulého týdne, mech, který našla Ája dneska v lese, gramofon... Ale ta velká psí konzerva pro kočky nikde! Zvláštní, pomyslím si a se soucitnou lítostí pohlédnu na čtyři hladové domácí mazlíčky. Tak někdy příště, kočičky.
Následující den jede máma nakoupit, aby nacpanou lednici doplnila dalšími potravinami. Další důvod nákupu je fakt, že má už zase nějaký člen rodiny narozeniny. Přijíždí Vojta, Bára, Bětka i Dáňa (někdy jim závidím, že už v této budově nemusí přebývat), a tak je celá ta naše smečka pohromadě. Večer je oslava, kterou s námi však naši čtyřnozí přátelé sdílet nemůžou, neboť máma zapomněla koupit konzervu. Při slavnostní večeři máma vypravuje svou nejnovější příhodu. Tentokrát není o policajtech, ale o neuskladnitelném odpadu, který vezla vyhodit do popelnic nejmenovaného ostrovského gymnázia. V tom vedru musela v autě přebývat s odpadky na poměrně malém prostoru a, jak později sama uvedla, smrad byl tak hrozný, že, cituji: „polykala zvratky“. A když konečně dojela ke škole, zjistila, že školník zamknul bránu. No věřili byste tomu? Ona se však navzdala. Skrz ostnatý drát otevřela víko kontejneru a naházela do něho obrovské pytle. Máma si vždycky poradí! Prohlížím si všechny kolem stolu. Uvědomím si, že mám mámu, tátu, Vojtu, Báru, Bětku, Dáňu, Marťu, Markétku, Adámka i Alenku opravdu moc ráda. Snad je to vážně to nejdůležitější.
A pak dostanu do hlavy perdu míčem.
P.S.: na níže uvedeném odkazu nalezne zájemce další vybranou literární tvorbu naší Evy
http://liter.cz/Autori/67498-dila.aspx
