- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Setkávám se na i na blogu Idnes s názory, že jednou z hlavních příčin dětské kriminality u nás je plození dětí Romy jen za účelem získání sociálních dávek a dětských přídavků. Jako řešení vidí represi a tvrdý postih dětí (snížení věkové hranice trestní odpovědnosti) a odebírání sociálních a rodičovských dávek těm rodičům, jejichž děti se těchto činů dopouštějí. S tímto názorem nesouhlasím, byť chápu důvody, proč je hlásán. Nepostihuje totiž skutečnou podstatu věci. Opravdovou příčinou tohoto stavu je absence rodičovské odpovědnosti a lásky v těchto rodinách. S tím úzce souvisí fakt, že příliš velký počet rodin se u nás rozpadá, čímž nejvíce trpí děti a má to významný negativní vliv na jejich chování. Dále, neschopnost dobře se o děti starat nesouvisí ani tak počtem dětí, ale s nezralostí rodičů, kteří v mnoha případech nejsou schopni si uvědomit, že narození dítěte s sebou přináší mnoho starostí a péče. Děti pak nejsou schopni náležitě vychovávat (hlavně proto, že ani oni sami nebyli náležitě vychováváni), a tak často sami dají přednost umístění svých dětí do státních zařízení. Tato zařízení, i v případě nejlepší vůle jejich personálu nemohou dětem věnovat tu individuální péči a zájem, které jsou přirozené, v normální funkční rodině. Velké procento dětí z dětských domovů tak doslova „roste pro kriminál“.
Děti pro svůj zdravý vývoj nezbytně potřebují rodičovskou autoritu a postupné přijímání odpovědnosti za své chování. Jedním z největších problémů dětí, vyrůstajících v dětských domovech je např. to, že se zde nemohou naučit přirozeně se učit sám o sobě rozhodovat, nakládat se svým volným časem a finančními prostředky – mimo jiné proto, že celý život ve státním výchovném ústavu měli svůj čas předem nalinkovaný v denním rozvrhu. Dnes se sice tyto věci snaží do jisté míry napravovat různé „domy na půl cesty“, ale i to je spíše jen pozdní náprava již spáchaných škod.
Řešením tedy může a musí být v první řadě dobrý systém prevence, fungující síť výchovných a rodičovských poradců a nízkoprahových center pro děti a mládež. V případě, že je nevyhnutelné odebrat děti jejich biologickým rodičům, pak je nanejvýš nezbytné umístit co největší počet dětí do rodin – adoptivních, či pěstounských, a nikoli naopak do státních zařízení, jak se stále u nás děje. Teprve pak by měla nastoupit represe. Domnívám se v této souvislosti, že nepomůže dělat razie v barech a hernách, kde jsou herní automaty. Mnohem účinnější by bylo jednoduše provozování heren a hracích automatů v restauracích a barech celoplošně zakázat, případně vymezit pro hazard jen jednu lokalitu v rámci České republiky. Liberalizmus jejich provozování je jedním z příkladů falešného pojetí svobody podnikání (Proč se v této souvislosti nestaly vzorem pro naše legislativce země svobody USA, kde se hazardní hry včetně herních automatů omezují jen na pár míst jako je Las Vegas a některé indiánské rezervace?). Souhlasil bych také s tím, v některých problematických lokalitách nastolit nulovou toleranci třeba i zdánlivě méně nebezpečného jednání mládeže, protože tento přístup je velmi účinný jako prevence závažnější trestné činnosti.
Jsem hluboce přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska je mnohem účinnějším nástrojem než represe prevence. Budu to možná do omrzení opakovat, ale přesto znovu ocituji slova Přemysla Pittra z doby před osmdesáti lety:
„Neztrácí národ v dětech nejcennější hodnoty, ponechává-li je bez péče mravní a sociální jejích osudu? Odkud se rekrutují zločinci, prostitutky, povaleči, lidé mravně otrlí, kteří jsou největším břemenem státu a hanbou národa? Vypočtěme si, co vydá stát ročně na policii, četnictvo, soudy, žaláře, donucovací pracovny, polepšovny, nemocnice, blázince! A kdo zaměstnává a plní tyto instituce? Jsou to povětšině ony děti ulice, pro které jsme v počátku neměli dosti lásky a péče, dosti peněz, které musíme pak vydat v mnohonásobné míře a to způsobem naprosto neproduktivním, často marně a zbytečně.“ Na tyto děti z problémových rodin škola nestačí: „Škola vzdělává rozum, dává vědomosti. Avšak sebe bystřejší rozum, sebe větší vědomosti nestačí. I srdce, cit a svědomí je třeba pěstovat. Je potřebí budit mravní uvědomění, pocit odpovědnosti. Školskými osnovami spoutaní a přetížení učitelé sami na to nestačí. Je potřebí spolupráce a účasti rodiny. Ale když ani rodina nestačí?
Když vlivem hospodářských, sociálních a mravních okolností rodiče tohoto úkolu plnit nemohou nebo plní nedostatečně, pak nastupuje dobrovolná péče a pomoc těch, kteří cítí s mládeží, cítí s lidem a milují jej.“ Takovým člověkem byl Přemysl Pitter a jeho spolupracovníci, s nimiž založil „Milíčův dům“ na Žižkově. Dnes podobným účelům slouží nízkoprahová komunitní centra, ale je jich zoufale málo, protože jejich potřebnost je často vnímána teprve poté, co dojde k tragickým událostem, o nichž referují média.
Přestože se Pitter obracel k tehdejší české společnosti, nelze zastírat, že dnes pravděpodobně mnohem větší procento problémových dětí je důsledkem zanedbání rodinné péče v romském etniku. Pro ně tím pádem o to více platí slova Pittra – jestliže jim opravdu záleží na dobré budoucnosti jejich dětí, je řešení problému především na nich. Jde o to, aby se v jejich středu našli lidé jako Pitter, takoví, co nebudou jen dokola omílat, že očekávají a žádají řešení jejich problémů od státu, obcí a všelijakých vládních komisí a zmocněnců, ale kteří nejen slovy cítí s romskou mládeží, ale dávají jí „bez nároku a nezištně to nejlepší, co mají – své zkušenosti, svůj čas, své síly. Svůj celý život.“
Doplnění
Protože žijeme v místě, kde je veliká koncentrace sociopatologických jevů, zde je několik modelových příkladů z našeho okolí, kdy rodiče nezvládli výchovu dětí:
Nefunkční rodina č. 1: matka samoživitelka: rozvedená matka se stará o syna, který jí přerůstá přes hlavu. Otce dítěte nemá ráda (opustil ji) a synu brání ve styku s otcem – a rovněž otci brání ve schůzkách se synem. Ten ale evidentně potřebuje otcovskou autoritu, kterou mu matka nemůže nahradit. V případě, který se konkrétně dotýkal nás, byla matka navíc těžce nemocná a fyzicky neschopná se synovi věnovat. Z chlapce tak vyrůstal postrach ulice, malý agresor, jehož divoké způsoby by bylo možno usměrnit – chlapec velmi stál o zájem dospělé, mužské autority (prostě - chyběl mu táta), s níž by se mohl ztotožnit. Po tragické události – předčasné smrti matky, si hocha vzal do péče jeho biologický otec, což v tomto případě je možná to nejlepší řešení pro další osud dítěte.
Nefunkční rodina č. 2: matka pracuje, otec si ale zvykl na zahálku, a tak hledá jen příležitostnou práci (pokud ji hledá vůbec). Společně pak tráví všechen volný čas v hospodě. Několik dětí, které zplodili, si muselo zvyknout na situaci, kdy od nejútlejšího dětství se musejí postarat samy o sebe. Starší dcery se tak později téměř od narození musí pečovat o svého malého sourozence, navzdory tomu, že rodiče pobírají mateřské přídavky. Situace dochází až do absurdních situací, kdy otec, který nepracuje a je doma, nařizuje dceři, aby vodila svou sestřičku do školky, k lékaři, případně se o ni starala v její nemoci. Ze strany matky pociťují děti naprostý citový chlad (sama vyrůstala v dětském domově, takže nepoznala rodičovskou lásku), ze strany otce slyší jen mnoho slibů, co všechno jim pořídí, z nichž naprostá většina není nikdy splněna. Děti tak již od malička zažívají odmítnutí, citový chlad, absenci pocitu bezpečí a předčasně vyspívají vzhledem k zatěžování povinnostmi, na něž ještě nejsou ve svém věku připraveny.
Nefunkční rodina č.3: rodině (dá-li se tento životní styl rodinou vůbec nazvat) šéfuje macho, který si zřejmě o sobě myslí, že jako bohém (má totiž rád bohémy) si může dělat co chce – postupně vystřídá několik žen a souložnic, plodí s nimi děti, které nemají náležitou výchovu a péči, a tak jsou mu odebírány a končí v dětských domovech. Děti v těchto domovech mají ovšem také prázdniny, přijíždějí je trávit domů, kde se o ně náš macho nestará – zlomil nad nimi hůl. Vytvářejí tedy party, zneužívavají svého věku necelých 15ti let a o prázdninách jsou postrachem svého města – fetují, kradou a loupí (aby měli na fet), aby se po prázdninách zase vrátili do svých dětských domovů a mohli si s ostatními chovanci vyměňovat zkušenosti o svých „prázdninových aktivitách“.
Nefunkční rodina č.4: otec i matka jsou alkoholici, zplodili 5 dětí, dcery i syny. Otec své dcery pohlavně zneužíval, matka se později upila k smrti. Osud dětí – z jedné dcery se stala prostitutka, z druhé vražedkyně svých dětí (nyní ve výkonu trestu), jeden syn spáchal sebevraždu, druhý je kriminálník a narkoman, snad jen třetí syn žije jakžtakž normálním životem. Životy těchto dětí byly trvale poznamenány strašlivým rodinným prostředím a prakticky neměly šanci dospět v lidi, kteří budou mít vědomí své hodnoty.
Mohl bych pokračovat, čtenáře by ale mohlo zajímat, že ani jedna z těchto „rodin“ není romská.
Další články autora |
Jakubská, Jindřichův Hradec - Jindřichův Hradec IV
4 200 000 Kč