Co dělat aneb co náš národ daroval světu?

Nad vřavou nenávisti a vzájemného osočování naší politické elity stojí za to odhlédnou od „pěny dní“ a pokusit se najít vyšší hodnoty, k nimž se můžeme vztahovat, a které na rozdíl od patologické sedliny společnosti – našich politiků - stojí za širokou diskuzi. Řečeno ostře, to, co nás dnes tak vzrušuje (a je nám z toho přitom na zvracení) jsou efemérní prkotiny - zítra po nějaké „cílené lži“ slečny Kočí a všech ostatních mediálních aférách dne neštěkne pes. Jestliže půjdeme trochu hlouběji: upadlost naší společnosti, která se projevuje mimo jiné trapností naší politické sféry, toto „jedovaté býlí“ nepochybně musí někde kořenit. Jestliže chceme pojmenovat kde toto zlo koření, jedna z nejzákladnějších příčin našeho úpadku je nasnadě: „Kořen všeho zla je láska k penězům“, píše sv. Pavel svému mladému spolupracovníku Timoteovi, protože: „Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby“.

Vlastnictví peněz, bohatství, vytváří v jeho držiteli dojem, že si za ně může koupit cokoli a kohokoli – což u většiny lidí u nás platí. Je to mimo jiné důsledek materialistické výchovy již 3. generace u nás a z ní plynoucícho přízemního žebříčku hodnot.

Mezi dalšími důvody mravní zkázy je také nutno v neposlední řadě jmenovat negativní zkušenost českých dějin, které vyjevují stále týž rytmus: „krátký vzmach, prudký pád, dlouhé temno.“ (Werfel) Příliš dlouho trvající život v nesvobodné společnosti formoval náš národní charakter směrem k orientaci na přežití za všech okolností – i za cenu ohnutých hřbetů, zotročení, dokonalé přizpůsobivosti (chameleonství), skepticizmu, reptáctví a rezignace na vyšší ideály. I pro dnešní „postmoderní“ české intelektuální myšlení je charakteristické, když budu parafrázovat filozofa J. Hejlka a jeho řeč, kterou pronesl na nedávném setkání Akce D.O.S.T. v Praze: „pohrdání minulostí a národní historií vůbec – všechny velké postavy a události dějin jsou zpochybněny, relativizovány a tím vyprázdněn jejich odkaz.“

S tím hluboce nesouhlasím a hodlám vést zásadní polemiku. Je potřeba hledat základy naší identity, znovu vykopat „české studny“ abychom se dostali ke spodním pramenům "živé vody“ - k duchovnímu odkazu našeho národa a nebyli odkázáni na „děravé cisterny“, mravního a intelektuálního relativizmu a defétizmu, které napájejí naší současnou morální bídu. Je třeba se dostat k těm osobnostem a myšlenkovým proudům v naší minulosti, které jsou trvalé, pevně založené, čestné a spravedlivé, a naopak vyhnout se těm, které nás uvádějí na scestí. Nejprve bych chtěl zdůraznit, že na rozdíl od postmoderních intelektuálů a jejich relativizace všeho jsem přesvědčen, že v naší historii najdeme mnoho příkladů lidí, kteří nám mohou být dobrými vzory.

Pokusme se najít to, čeho bychom se mohli v dějinách našeho národa chytit, a také, co za to naopak nestojí a mělo by být zcela vykořeněno. Nebo je už na vše pozdě a věci jsou už nenapravitelně zkaženy? Chtěl bych postupně předložit několika dalších článcích naše duchovní dědictví – ty osobnosti a události našich dějin, k nimž se můžeme hrdě hlásit a identifikovat se s nimi právě dnes, kdy tak těžko hledáme pozitivní příklady.

Poznámka

Velikým impulzem pro napsání tohoto článku mi byla úvaha Franze Werfela, slavného židovského spisovatele, přítele F. Kafky. Ve své stati „Co Češi darovali  Evropě“ píše někdy koncem 30. letech 20. století mimo jiné:

„I ti, kdo popírají, že dějiny řídí vyšší bytost, musí přiznat, že všechno se děje jako řetěz příčin a následků. Nic, co je, neexistuje bez důvodu a bez cíle, a i kdyby takovým cílem bylo pouhé udržení existence...“ Přesto v existenci českého národa Werfel spatřuje vyšší cíle: „V těle Evropy jsou Češi orgánem rovnováhy. Nebýt českého národa, ve střední a ve východní Evropě by už neexistovaly malé národy. Nebýt dějin Čechů, Slováci, Poláci, Rusíni, Charváti, Slovinci, Srbové, Rumuni a také Maďaři by se dávno už byli ponořili do Hádu bezdějinnosti a vzpomínalo by se na ně jen jako na jména, která vymřela.“

Jako veliké postavy české minulosti jmenuje velikého státníka, císaře a českého krále Karla IV, a především reformátora církve Jana Husa: „Ten je víc než jen horlivým reformátorem, který zášť vůči římskému náměstkovi Krista odívá do bílého roucha lásky ke Kristu. Svou františkánskou ryzostí převyšuje všechny reformátory, kteří jsou jeho následovníky. Hus není kompromisník bušící pěstí jako Luther, není urputník, co nenávidí lidi tak jako Kalvín: proto také končí na hranici on a ne jeho nepřátelé.“

Reformace, zažehnutá Husovým příkladem, vedla k něčemu nebývalému: „Tento národ začíná slovo Boží brát za slovo, jako celek chce brát vážně život z evangelia...“ Podle Werfela: „Husitství je vrcholem českých dějin, které vyjevují stále týž rytmus: krátký vzmach, prudký pád, dlouhé temno. Tak tomu bylo za dlouhého období, které se obdařuje souhrnným názvem „Třicetiletá válka“. Tehdy porážka Čechů darovala světu jiného etického génia, ušlechtilého českého bratra, velepedagoga a autora díla „Orbis pictus“, Jana Amose Komenského. Komenský byl emigrant, doputoval na Západ a je pochován v Holandsku.“

V předvečer okupace nacistickým Německem pak svou úvahu zakončuje (v daných souvislostech pochopitelně) pateticky: „Jak dlouho má ještě po Západě obcházet bezelstná otázka: „Kdo vůbec jsou ti nešťastní Češi, kvůli nimž se my šťastní tak znepokojujeme?“ Kdy konečně tisíceronásobně zahřmí jasná odpověď: Češi bojovali za naši věc, a ne teprve posledních dvacet let, nýbrž celá staletí. Jestli teď nebudeme s fanatickou rozhodností bojovat za jejich věc, zpečetíme tím náš vlastní zánik.“

Ať už bylo Werfelovo hodnocení jakkoli subjektivní a ovlivněné dobovými reáliemi, bylo podloženo historickými fakty. My ale dnes čelíme zcela zásadně jiné situaci – nejsme ani tak ohroženi vnějším nepřítelem, jako nepřítelem vnitřním – hlubokým morálním úpadkem, v němž se ocitl celý národ, včetně jeho tzv. elit.

Celý esej Franze Werfela byl publikován zde:

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tenaruv-blog.php?itemid=12434