Podle vlastních slov Karla Schwazenberga, v duelu o post prezidenta České republiky mezi ním a Milošem Zemanem "jde o souboj pravdy a lásky se lží a nenávistí." Beze vší pochyby pak sám sebe zařazuje na stranu stoprocentního dobra pravdy a lásky a svého protivníka pak na stranu opačnou, stoprocentně negativní lži a nenávisti. Přestože chápu, že jde o typické předvolební přehánění, v tomto případě, jak se mi to jeví, zašel již příliš daleko. Jak doufám, ve střízlivém stavu by připustil, že nic na tomto světě není zcela černobílé, a tedy ani Václav Havel, k jehož odkazu se takto hlásí, nebyl žádným svatým mužem. A naopak, že vše, co činili a činí jeho odpůrci, nebylo a není stoprocentní zlo. Taková slova totiž nakonec podle mého názoru nakonec vyznívají naprosto nesolidně a kontraproduktivně a já se jen divím, že je vyslovuje člověk, který bývá považován za příklad noblesy a dobrých mravů.
Jedním dechem dále tvrdí, že se proti němu společně spikli Miloš Zeman s Václavem Klausem a vytvořili prý společné „mocenské centrum“. Slyšel jsem už během předvolebního boje mnoho absurdních pitomostí, ale takovou ještě ne. O vzájemné názorové nekompatibilitě a dlouhém politickém soupeření těchto dvou „dinosaurů“ se notoricky ví. Dále, ani Zeman, ani Klaus jako jednotlivci nemohou představovat – vzhledem k svému postavení - žádné mocenské centrum, jsou na naší politické scéně spíše solitéry bez politické podpory nějakých vlivných politických stran. Co jim je naopak nutno přiznat, to je skutečnost, že to jsou – ať už si o nich kdokoli myslí cokoli – charizmatičtí muži s velkým voliče ovlivňujícím potenciálem – a proto jsou nebezpeční a proto jsou napadnuti touto účelovou lží o údajném mocenském centru. To píšu, ačkoli se mi nelíbí některé jejich vlastnosti, např. značná ješitnost a egocentrismus.
Ve skutečnosti by stálo za mnohem větší zmínku, jaké mocenské centrum stojí za Karlem Schwarzenbergem, že má tak mimořádný prostor ve většině našich médií, která se za něj tak čacky bijí a vysvětlují čtenářům a posluchačům, jak mají správně interpretovat jeho slova, a naopak, s jak hanebnými kreaturami máme do činění v případě jeho názorových odpůrců. Zajímavý je v této souvislosti názor jednoho z mála objektivně píšících novinářů, Bohumila Pečinky, který napsal např. toto: „Jeho velkým štěstím je, že se ho novináři z úcty k jeho knížecím šedinám nezeptají na to, co už měsíce tahají ze Zemana a Fischera: jak je možné, že máte stejně finančně náročnou kampaň jako oba pánové? Kolik vám do volebního fondu dal Zdeněk Bakala a kolik dodal Miroslav Kalousek přes spřátelené podnikatele?“
Karel Schwarzenberg nedávno populisticky kritizoval prezidentské amnestie, že jsou zacílené na osvobození účastníků velkých korupčních afér, přitom mu ale nevadí, že jeho dlouholetým blízkým spolupracovníkem, kromě notoricky profláknutého Kalouska, je výše zmíněný uhlobaron Bakala, jenž byl před časem označen poslancem za ČSSD Zaorálkem za gaunera (toto označení bylo dokonce i rozhodnutím soudu označeno za oprávněné), vzhledem k hanebnému způsobu, jak naložil s desítkami tisíc bytů OKD na Ostravsku. Vůbec, okolnosti privatizace OKD během vlády ČSSD byly velmi nejasné, premiér Nečas v této souvislosti zmiňoval, že v ní figurovali „bílí koně“... Zdeněk Bakala je rovněž vlastníkem celé řady vlivných médií, které společně s jeho hosporářským impériem vytvářejí mediálně ekonomický komplex podobný chobotnici, jenž zásadním způsobem ovlivňuje činnost politických stran (Bakala pomáhal finacoval strany jako jsou ČSSD, VV A TOP 09...) – a tedy výrazně formuje politické milieu u nás.
A stran ztělesnění pravdy a lásky, může někdo o sobě prohlásit bez uzardění, že právě on je jeho nejlepším příkladem? Není mým cílem v tomto článku podat výpis morálních poklesků knížete Schwarzenberga – to konečně již učinili jiní na jiných místech – ale přesto podotknu, že tak, jako my všichni v mnohém padáme, ani on není o nic lepší. Na rozdíl od Miloše Zemana však o sobě tvrdí, že je následovníkem Kristovým, a jako takový by měl mít větší povědomí, než se jeví z jeho činů, co takové následování znamená v praxi. Komu bylo mnohé dáno, od toho bude mnohé žádáno. Jako muž zralého věku katolického vyznání zajisté také ví, že (Řím, 14 -10 a násl.): „Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. Neboť je psáno: ‚Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.‘ Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení.“
