Volby prezidenta jsou již několik dní za námi, ale emoce voličů doznívají velmi pomalu. Týká se to zejména mnoha z těch, kteří jsou stále zklamáni z porážky Karla Schwarzenberga. Nemohu si pomoci, ale připomínají mi zhrzené milence, nebo děti, které přišly o oblíbenou hračku. Mám silný pocit, že si do této volby (a do osoby předsedy TOP 09) projektovali nejrůznější, často zcela mylné představy o jeho schopnostech a snili krásný sen o tom, jak jím bude započata nová, čistá etapa politického života u nás. Zamilovali se do této své představy tak, že sami sebe přesvědčili, že prostě musí vyhrát a jejich sen se už pro ně stal realitou. O to horší bylo jejich probuzení do faktu volební prohry.
Ve svých předchozích článcích jsem jasně vyjádřil své rozpaky nad oběma soupeři ve druhém kole, oba pro mne byli nevolitelní. O to více jsem překvapen, že mezi nejvíce rozjitřelou a zklamanou skupinu příznivců Karla Schwarzenberga patří jeho voliči, kteří se hlásí ke křesťanství – a to bez ohledu na církvevní příslušnost. Skoro se zdá, jako by naši křesťané byli spíše schopni se shodnout v politických názorech na vhodnost kandidatury Karla Schwarzenberga na prezidenta, než na čemkoli jiném. A přiznám se, že mne to dost zaráží a nalezl bych mnoho vážných argumentů, proč jím (nejen) pro křesťany rozhodně nemůže být.
Rozhodně nestraním ani Miloši Zemanovi, ale je to náš příští prezident, a proto bych si velmi rozmyslel vynášet o něm již nyní nějaké zásadní výhrady či předem jej odsuzovat. Minulých 10 let byl prakticky mimo politiku, takže téměř nebyl na očích veřejnosti. (Mimochodem, je ještě takový milovník alkoholu, jak se o něm tvrdilo dříve? Jeho přátelé tvrdí, že prý už ne). Z tohoto hlediska se napříště chci shodnout s postojem svého bývalého pastora Dana Drápala, který se rozhodl, že nebude o nikom, ani o Miloši Zemanovi, šířit negativní informace či pomluvy a proto ve svém článku Sčítání ztrát, publikovaném na stranách „Křesťana dnes“ uveřejnil tento citát Benjamina Franklina:
„Rozhoduji se, že nebudu o nikom mluvit špatně, a to ani tehdy, byla-li by to pravda. Budu se pokoušet omluvit chyby, z nichž jsou druzí obviňováni, a při vhodné příležitosti říkat o všech jen dobré.“
Ani já nechci u M. Zemana začít tím, že bych chtěl hledat a nacházet kdejaké jeho špatnosti (a násobit jeho negativní obraz jako „populisty, opilce a lháře“), proto například chápu jeho výrok o volebním prezidentském duelu jako souboji Sparty a Slávie tak, jak byl zřejmě míněn – totiž že jde o souboj dvou „nesmiřitelných“ klubů, jež chtějí zvítězit ve velmi vyhecovaném derby a využijí k tomu všech možností, které tato hra umožňuje. Ve chvíli, kdy se stal prezidentem, se ale definitivně zříká původních klubových barev. Podobně jako hráči těchto klubů společně v reprezentaci zapomenou na všechny anatogizmy a kopou za mnohem vyšší zájmy, protože hrát s „lvíčkem na prsou“ je vrcholem jejich snažení. I on si je velmi dobře vědom, že coby prezident reprezentuje celý národ a je nejvyšším zástupcem našeho státu. Proto jsem naopak zklamán např. postojem jiného kazatele, publikovaném na témž serveru, který, jak se mi to jeví, není schopen se zbavit své zahořklosti z jeho volby a vykládá si – podle mého názoru mylně - jeho slova jako výzvu, abychom se zřekli svých názorů. Obávám se ale, že si tyto významy vložil do Zemanových výroků pouze on sám.
Opravdu se domnívám, že místo „okopávání prezidentových kotníků“ nastal čas na velký úklid veškeré špíny, která se nahromadila mezi různými skupinami v naší zemi. Je mi totiž velmi líto, že se naše společnost během voleb tak nesmírně polarizovala, přičemž se ale nevymezovala na základě věčných hodnot, skutečného dobra a zla, světla a temnoty, pravdy a lži, lásky a nenávisti. Polarizovala se do značné míry na základě neskutečné mediální masáže, která ve své naprosté většině tyto hodnoty ztotožnila s jedním z lidských kandidátů, přestože tyto hodnoty mohou být přiznány pouze Bohu.
Z tohoto hlediska také souhlasím s Milošem Zemanem a pokládám za správné, že příští prezident volá po společenském smíru. Volby společnost opravdu rozdělily a je potřeba snažit se toto rozdělení překonat. Miloš Zeman jistě není tak pošetilý, aby se domníval, že on sám může „stvořit“ jednotu. Může ale napomoci k tomu, aby pro ni vznikl prostor, nebo naopak, mohl by vytváření tohoto prostor znemožňovat. Především ale v tomto směru můžeme a máme působit k smíření my křesťané, jako ti, kdo věří, že o zdroji a působiteli skutečné jednoty ví...
