Po Vánočních svátcích jsme si udělali s dcerou Evou výlet do Prahy, a shlédli zde mimo jiné tento megafilm. Neviděli jsme ho v Imax 3D, čímž jsme prý o hodně přišli, ale přes všechny skvělé recenze musím říci, že rozhodně nemám pocit, že se jedná o takový přelom v dějinách filmu, za jaký se vydává. Jsem asi staromilec, ale od kvalitního filmového představení především očekávám skutečně nosný příběh, jehož zápletku nebude divák předvídat od první třetiny filmu. Chabou dějovou osnovou se tvůrci snažili seč se mohli zalepit skutečně nevídanými 3D animacemi a scénami, ale málo platné – kde nic není...
Asi jsem hnidopich, ale už od samého začátku mě rozčilovala prvoplánovitost „enviromentálního“ poselství: K unikátní planetě Pandora směřuje mezihvězdná loď, v níž jsou přepravovány mimo jiné vyspělé technologie klonování, které umožňují vytvořit jakési klony lidí a obyvatel Pandory, na dálku ovládané lidským mozkem. Lidstvo přitom je na této planetě zastoupeno výhradně jakousi průmyslovou korporací, která drancuje surovinové zdroje Pandory. Korporace má s sebou jako zástěrku špatného svědomí skupinu biologů, kteří zkoumají planetu a soucítí s domorodci. Jak se ukáže, korporace zde těží jakousi vzácnou a nesmírně cennou horninu, která je rozptýlena pod povrchem této podivuhodné planety. Zarážející ale je, že k těžbě této suroviny používají tisíce tun těžká korečková rypadla a obrovité náklaďáky, jak v nějakém povrchovém dole na Mostecku, aby se dostali do hloubky několika stovek metrů pod povrch. Člověka maně napadá, proč lidé, kteří zvládli cestovat mezi hvězdami a klonovat rozumné bytosti musí (nepochybně extrémně nákladně) dopravovat ze Země tyto obrovité stroje. Dovedl bych si představit, vzhledem k ukázanému rozvoji jiných technologií, že budou k těžbě používat nějaké tunelující bioroboty, kteří by tuto práci zvládli bez nutnosti otevírat povrchové doly... Jenže – tím by se celé drama, jež film rozvíjí – potrestání zlé lidské technologické civilizace, jež umí jen exploatovat zdroje a v honbě za ziskem ničí přírodu – jaksi nekonalo.
Další věc, kterou jsem jaksi nemohl brát, byla osoba hlavního lidského hrdiny, invalidy, který bez jakékoli předchozí přípravy dorazí do tábora vědců a okamžitě je schopen ovládat svého „avatara“. Během pouhých tří měsíců, kdy „žije“ mezi domorodci, se z naprostého mouly a nedochůdčete stane vůdcem povstání proti nenáviděným lidským vetřelcům, naučí se ovládat let na nebezpečném „drakovi“, získá srdce domorodé krásky a dosáhne slavného vítězství nad vetřelci ze Země.
Chápu, je to americká pohádka, kde člověk musí s nějakou nadsázkou počítat, ale celkově to je značně přitažené za vlasy. Celá podívaná je navíc doprovázena velmi propagandisticky působícím poselstvím, jež má parametry klasického guláše, připraveného kuchaři Made in New Age – o moudrosti kosmického vědomí, jež zahrnuje vše – současnost, minulost i budoucnost, o koloběhu rození a návratu do náruče Matky přírody, o tom, že lidstvo je zlé, protože používá vědu a na ní založené technologie a musí být proto potrestáno.
Jediná náprava současného směřování lidstva je tedy návrat k přírodě, nabádá nás film, protože jen přírodní člověk žije v souladu se svým prostředím a jedině jeho život je skutečně smysluplný. Realita je ale poněkud jiné od filmové pohádky. Lidé, kteří žijí na primitivní úrovni nejsou lepší, nebo kvalitnější, než ti civilizovaní. Je dostatečně prozkoumáno, jak např. v tropických oblastech, tam, kde převládá deštný prales, byl donedávna docela běžný kanibalizmus, a i jinak je život v tomto prostředí značně brutální. Všechny formy lidské zkaženosti včetně sobectví nemají původ v civilizaci, ale v lidském hříchu. Lidé, žijící v přírodních podmínkách, jsou neustále vystaveni nebezpečí, že podlehnou třeba i banálním nakažlivým chorobám, že neobstojí v boji s přírodou, že jejich kmen vyhyne, když nenalezne dost potravy, apod. Je také pouhý mýtus, že až moderní člověk začal ničit přírodu. V tomto kontextu je dostatečně popsaná devastace Velikonočního ostrova Polynézany, kteří sem připluli z jiných ostrovů Tichomoří. Podle nových zkoumání se navíc ukazuje, že např. k rozšíření pouští v Austrálii rovněž pravděpodobně z velké míry přispěli její původní obyvatelé nadměrným vypalováním lesů, které při jejich příchodu prakticky pokrývaly celý kontinent.
V souvislosti s filmem Avatar mne také docela zaujaly kritiky z různých neevropských kultur, že tento film je údajně rasistický a opakuje mýtus o bílém spasiteli, který přichází, aby zachránil domorodce. Proč se prý nezachránili vlastními silami? Myslím, že toto téma je docela podstatné a zajímavé. Je totiž historickým faktem, že přežití některých kultur a národů bylo opravdu umožněno tím, že k nim přišli lidé z vyspělejších civilizací, kteří těmto kulturám, či kmenům a národům pomohli ubránit se náporu těchto civilizací.
Jedním z takových lidí se stal Bruce Olsen zvaný Bručko. Jeho příběh je skutečný, na rozdíl od této filmové fikce. Jistý pošetilý chlapec se před několika desítkami let rozhodl, že půjde na misii mezi Indiány. Protože byl opravdu hodně naivní, šel mezi Indiány, zabíjejícími všechny cizince, kteří se opovážili přiblížit k území jejich kmene někde v hornaté zalesněné krajině na pomezí Venezuely a Kolumbie. Po mnoha útrapách a nezdařených pokusech se mu podařilo se k nim dostat a neumřít (napomohlo mu k tomu to, že těžce onemocněl a jejich morální kodex jim zakazoval zabít bezmocného člověka). Tak se s nimi seznámil, žil dlouho mezi nimi, ale protože byl právem pokládán příslušníky tohoto za opravdového moulu, který by v pralese sám nemohl obstát (tak, jako hrdina Avataru), byl spíše trpěn, než uznáván. Žil mezi nimi několik let, aniž se jakkoli přiblížil svému cíli. Ujal se ho však jeden chlapec, později vynikající lovec, s nímž uzavřel hluboké přátelství. S tímto mladým mužem nakonec mohl sdílet poselství, se kterým přišel – evangelium Ježíše Krista, a on uvěřil. Uvěřil proto, že evangelium přinášelo odpovědi na otázky, které si tito indiáni kladli. Byl to pak právě tento indián, již respektovaný jako vynikající lovec a později jeden z náčelníků kmene, který zvěstoval evangelium celému kmeni a okolním skupinám indiánů. Do života indiánů tak přišla veliká změna – ne z hlediska vnějšího vzhledu, protože se oblékali a žili stále stejně, ale z hlediska jejich vzájemných vztahů a chování. Už se každý nestaral jen o sebe a svou rodinu, ale navzájem si pomáhali. Bručko respektoval hierarchii kmene – když chtěl naučit domorodce používat léky, které by je zachránily před různými nakažlivými nemocemi, udělal to tak, aby nezničil pověst místní šamanky – naučil ji tyto léky používat, a tak lidé stále vyhledávali její pomoc a chválili ji za její úspěšné nové metody. Základy moderní medicínské péče se tak přirozenou cestou rozšířily i mezi ostatní kmeny v tomto území. Později, když byla tato oblast napadána různými prospektory a dobrodruhy, vymohl u vlády Kolumbie, aby území kmene bylo prohlášeno za přírodní rezervaci. Díky tomu, že jeho přítomnost mezi indiány se stala všeobecně známou a uznávanou, zachránil tyto kmeny před zkázou jak fyzickou, tak morální – a jeho indiáni si zachovali svou přirozenou integritu.
