Minulý víkend proběhlo výroční setkání bývalých vězňů komunistického režimu v Jáchymově. Hlavní program setkání – Pietní akt - se koná každý rok po bohoslužbě ve farním kostele sv. Jáchyma u památníku Brána ke svobodě. Bývalí političtí vězni i letos připomněli, že Česko ani Slovensko nezúčtovalo s komunismem správně a dostatečně. Ve svých projevech mimo jiné konstatovali, že mají stále nižší důchody než jejich trýznitelé. Zdůraznili, že je tomu také proto, že bývalí komunisté si zachovali svou moc i po změně režimu v demokratickém Československu a později v nově vzniklých státech Česku a Slovensku. Bývalí komunisté zůstali v rozhodujících pozicích v právní sféře, především v soudnictví, vstupovali do nově vzniklých politických stran, získali klíčové pozice v ekonomické sféře díky tomu, že měli na rozdíl od ostatních kapitál - ekonomický, znalostní i ve vzájemných kontaktech. To také znemožnilo se s komunizmem účinně vypořádat a zakázat stranu, nesoucí tuto zhoubnou ideologii podobně, jako po 2. světové válce byla zakázána v Německu NSDAP. "My to považujeme za tragédii a omyl 17. listopadu 1989," zdůrazňuje předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. "V devadesátých letech by pravděpodobně zákaz komunistické strany nebyl napadán. Dneska je to strašně komplikované, protože existují komunistické strany v jiných západních zemích, ale ty jsou diametrálně odlišné od té naší," vysvětluje místopředseda Senátu PČR Přemysl Sobotka. (dle www.ct24.cz)
Věž smrti ve Vykmanově. Zdroj: KPV ČR
Vládní koalice vůbec poprvé připravuje takzvaný zákon o třetím odboji. Bývalí aktivní odpůrci komunistického režimu by podle něj měli dostat jednorázové odškodné sto tisíc korun. "My chceme legalizaci třetího odboje, nic víc, žádné výhody, nechceme nic jiného," říká (dle ČT) Naděžda Kavalírová.
V této souvislosti mne zarazil fakt, že „nejdůvěryhodnější zpravodajský portál Idnes“ o této události prakticky neinformoval. Raději přinesl obrázky z paralelně konané události na druhém konci tohoto města – v lázeňské části, kde právě otevírali „Bránu Krušných hor“ i lázeňskou sezónu. Připadá mi nanejvýš trapné a nedůstojné, že termín a čas zahájení této slavnosti byl stanoven na sobotu 10:00 – tedy přesně ve stejnou chvíli, kdy byl zahájen pietní akt u „Brány ke svobodě“ nahoře u kostela v centru Jáchymova. To si vedení lázní nebylo schopno uvědomit, jak je toto načasování hrubě urážlivé ke všem obětem komunistického pronásledování, jejichž památka se zároveň připomíná o několik set metrů dále?
Jáchymovské peklo – stručná historie (dle serveru moskyt.net)
Asi 70 tisíc vězňů prošlo v letech 1948 až 1961 uranovými doly v Jáchymově. Velká část z nich byla vězni politickými a právě ti poznali během pobytu v tomto pekle nejkrutější zacházení. Již v roce 1945 byly Rudou armádou obsazeny jáchymovské doly v kterých se těžila uranová ruda - smolinec. Přestože Jáchymov ležel na západ od demarkační linie, pro sověty bylo ložisko strategické suroviny tak důležité, že porušili spojenecké dohody, jen aby získali uran do svých rukou. Po tom, co se ukázalo, jak mocným nástrojem, vojenským i politickým, jsou atomové zbraně, bylo pro Sovětský Svaz životně důležité získat přístup k surovinám, umožňujícím jejich výrobu. Vhodnou pracovní silou, která by byla schopna ve velmi těžkých podmínkách dolovat smolinec a částečně přitom ještě nahrazovat nedostatek důlní techniky, byli právě vězni, neboť jen u nich bylo možné vynutit si nelidskou dřinu. S tím jak se vyvíjela vnitropolitická situace v Československu, bylo logické, že odsouzence za kriminální delikty postupně nahrazovali lidé odsouzení za svou politickou neloajálnost. V roce 1946 byl zřízen národní podnik Jáchymovské doly, který podléhal zvláštnímu režimu utajení a ochrany a jehož veškerá produkce uranu putovala do Sovětského Svazu. Hlavní pracovní silou se tu stali muklové (mukl - muž určený k likvidaci), odsouzení často jen pro svá slova nebo přesvědčení k mnohaletým trestům, jejichž konce se neměli dožít..
Tábory nucených prací byly velmi podobné nacistickým koncentrákům. Buzerák, dřevěné provizorní baráky, strohé cimry pro desítky osob a vlhké studené samotky. To vše obehnáno ostnatými dráty, dvojitým plotem a bedlivě hlídáno esenbáky. I heslo nad vstupní bránou bylo podezřele podobné tomu německému Arbeit macht frei. Nedobrovolné horníky při návratu z dolů vítal nápis: Prací ke svobodě! Pojmem se stal i tzv. ruský, později jáchymovský autobus. Tam kde nebylo možné hnát vězně koridorem z ostnatého drátu, byla skupina sedmdesáti až sto padesáti mužů v řadách omotána 6 mm tenkým ocelovým lankem, zamčena visacím zámkem a popohnána k pochodu. Zvlášť v zimě se takový lidský balík pohyboval na náledí velmi nekontrolovatelně. Sklouznutí, zakopnutí nebo zaboření do bahna se okamžitě projevilo nestejnoměrným tlakem, na což nejvíce doplatili ti na krajích. Těm se pak tenké lanko zařezávalo hluboko do těla. Samotná práce v dolech byla doslova nelidská. Pro nedostatek finančních prostředků byly v mnoha činnostech důlní stroje nahrazovány lidskou silou, která nebyla vybavena ani nejzákladnějšími ochrannými prostředky. V prachu z radioaktivního smolince vykonávali muklové namáhavou práci chatrně oblečení, často bez přestávek a bez ošetření. Nízká životnost vězně se nahrazovala neustálým přísunem dalších odsouzených a výkonnost chybějících strojů kvantitou lidských jedinců. V roce 1953 například vytěžilo na Jáchymovsku 15 000 vězňů asi 554 tun uranu. Pro srovnání: v letech 1853 - 1945 tedy za 92 let se tu vytěžilo jen asi 650 tun této radioaktivní horniny. Dalo by se tedy říci, že v 50. letech zažilo hornictví v Jáchymově opravdový boom. Je však otázkou, jestli šlo ještě o hornictví. Ti kteří práci v dolech přežili, mluví spíše o rabování za cenu obrovského lidského utrpení. Vyrvat ze skály co nejvíce suroviny k výrobě zbraní, pod přímým dohledem sovětských poradců, nebylo rozhodně v zájmu a ku prospěchu Jáchymova.
Snad nejhorší pověst si získal lágr ve Vykmanově. Vězni tohoto malého tábora byli určeni k obsluze velmi nebezpečného pracoviště, kterému se říkalo Věž smrti. V budově s několikapatrovou věží se drtila uranová ruda z celé republiky. Mlýn s koly drtil rudu postupně na jemnější a jemnější zrno, uran se třídil, plnil do 80 -ti kilových barelů a nakládal do vagónů. Potom se odvážel do Sovětského Svazu k dalšímu zpracování. Vězni tu bezprostředně přicházeli do styku s čistou uranovou rudou, vdechovali do plic radioaktivní prach a dřeli se s těžkými břemeny. Muklové, kteří zde pracovali, sem byli zpravidla přemístěni za trest. Dostávali se sem například ti, kteří přežili pokus o útěk. V roce 1951 se ale například podařilo uprchnout 156 -ti vězňům. Většinou však byli uprchlíci chyceni, někdy pak byli zastřeleni přímo na útěku.
V jáchymovských dolech pracovali zpočátku také němečtí váleční zajatci a kolaboranti. Paradoxní bylo, že právě "nepolitičtí" často dostávali od vedení tábora funkce a moc, aby mohli své spoluvězně ovládat a ponižovat. Lágry byly místem fyzického i psychického mučení, místem strachu, hrůzy i smrti. Kolik vězňů práci v dolech a pobyt v lágrech nepřežilo, kolik jich zemřelo později na následky svého pobytu v Jáchymově, kolik jich zůstalo navždy zdravotně nebo psychicky poznamenáno, jak moc trpěli jejich blízcí a kolik jiných následků zanechala na lidech komunistická hrůzovláda se již nikdy přesně zjistit nepodaří. Rozhodně je ale nutné nezapomínat!
(článek je ve zkrácené formě převzat z geologicko-badatelského serveru Moskyt.net)
