Mladší generace si dnes už ani neumějí představit, jaký byl život v naší zemi v éře „reálného socializmu“. Že mohla být doba, kdy se nemohlo ani otevřeně mluvit o problémech ve společnosti, natož kritizovat svou vládu. Pokud si totiž někdo dovolil říci něco jen trochu mimo „oficiální linii strany“, ztratil přinejmenším jakoukoli šanci se profesionálně uplatnit. Nebylo tedy možné, že by tehdy mohla oficiálně vyjít kniha „Do posledního dechu!“, kterou proto jen jako samizdat vydal můj tchán, profesor českého jazyka a literát Miloš Hoznauer v roce 1983. Rozhodl jsem se s jeho svolením publikovat na svém blogu následující text z tohoto výboru krátkých próz - "1. máj 1890 a 1980". Text fiktivně uvádí kovaný komunistický „editor“ (lze si maně vzpomenout např. J. Kojzara z Rudého Práva):
Soudruzi v KLDR mají také sirup (v této samoobsluze)...
„Do našeho výboru jsme zařadili i slaboduchý pamflet jednoho bývalého spisovatele, který dal přednost jidášskému groši od svých chlebodárců na Západě před poctivou obživou ve své vlasti. Vede nás k tomu několi důvodů, proč jsme tak učinili, drzý výtvor tohoto pisálka je poučný z několika příčin. Předně dokazuje, jak zároveň s odchodem z vlasti ztrácí takový člověk úctu ke všem hodnotám a ani neváhá zneužít díla klasika, drahého všemu lidu. A dále – jak hluboce morálně klesne ten, jenž se nestydí ukrást námět samotnému Janu Nerudovi, miláčku všeho pracujícího lidu. A za třetí – jak takový renegát daleko od domova si troufá falšovat skutečnost, o které se může lehce přesvědčit každý zahraniční návštěvník v každé samoobsluze – sirupů je v současné době v naší zemi dostatečné množství nejrůznějších druhů a kvality. Ale jedno musel tento zaprodanec a hanobitel našeho zřízení uznat – že takovým, jako je on, u nás už pšenice nepokvete.“
Jan Neruda, 1. máj 1890
Ano: byl První máj 1890. A kdo jej co muž dozrálý, myslivý prožil, do dnů svého života nezapomene. Věru, kdož jsme se ho dočkali, že jsme dožili se nejpamátnějšího 1. května lidských dějin. Ba snad že nejpamátnějšího dne těch lidských dějin vůbec! Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 batalliony dělnické, přečetné, nepřehledné a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy šly za vznešenými lidskými cíly. Byl to postup mohutný, neodolatelný, jako když se hrnou vlny okeánu. Kdo přihlížel, porozuměl, co „síla elementární“ znamená!
Červené odznaky, červené kravaty – klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Tytéž barvy, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlají dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!
Dělníci jdou mlčky, s tváří tak železně opravdovou! Nu jenom se podívej, tady ji máž už označenou na tváři, tu „elementární sílu“! Ale ani při tom nezatrneš! Cítíš, že síla je ovládána měrnou myšlenkou. A pojednou – jakoby zázrakem – pojednou jsi porozuměl tomu letošnímu „Prvnímu máji“, pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale ne už jen pro dnes.
A nekonečným proudem davy hrnou se dále. A s nimi a mezi nimi Praha, ostatní. Zvláštní – ba prazvláštní den! Věru, i ta příroda všude vůkol jakoby pod zákonem stejným! Ráno dusivá mlha, vzduch šedý, tak těžký, pk najednou se vyhouplo slunce a bylo tak jasné, tak zlaté, tak blažené – Byl první květen roku 1890!
Miloš Hoznauer, 1. máj 1980
Ano, byl První máj 1980, jeden z mnoha, ale myslící člověk si ho musí vrýt do paměti na hodně dlouho. Plynulou, majestátní jízdou předjely šestsetřináctky až k tribuně, řidiči zotvírali všechny dveře a představitelé lidu se krokem volným, ale přesto železným ubírali se na tribunu. Tam zaujímali svá místa podle významu a důležitosti. V jejich pohybech a gestech byl klid a jistota, dokazující pevný a jediný cíl – nedat se nikdy na této tribuně nikým vyměnit.
Pro toho, kdo se díval na jejich příchod, to byl obraz mohutný, neodolatelný, ale ne jako když se hrnou vlny oceánu – byla to jako sopečná láva, která se přivalí, a kterou už z místa nikdo neodstraní. Kdo přihlížel, porozuměl, kdo je ta „elementární síla“. Dokonale střižená saka, prvotřídní zahraniční materiál, luxusní obuv... Ano, to jsou dědici prvních komunardů, věrných táboritů, bouřících se nevolníků, nuzných proletářů... Nu, jen se podívej, tady je máš, historické vítěze, už mají na tváři označeno, že by pohybem palce poslali do arény, že by neváhali položit životy za svá práva, za svá provilegia. Životy druhých.
Tady máš tu elementární sílu, která se nezadržitelně řítí v patách svých biřiců a pochopů ulicemi města... Ta síla, napájená vybranými víny, živená krvavými bifteky ze speciálního skotu na speciálních statcích se speciálním krmivem a speciální obsluhou.
Až přitom zatrneš... Díváš a cítíš, že ta síla je ovládána jedinou myšlenou. Svou moc už nepustit z rukou nikdy. Aby se už nikdy nemuseli vzdát svých všemocných telefonů, pohodlných křesel, pompézních recepcí a perfektního ošetření na zvláštních klinikách. Aby už oni a jejich děti nemuseli stát ve frontách a mačkat se v tramvajích, shánět příslib, stavební povolení, opraváře, maso na řírky, svíčky, sůl, cibuli, česnek, minerálku, čočku, vegetol, sirup. A pojednou jsi porozuměl, že je to síla, která zajistí, aby se už žádným trhnutím opony veškerá posavadní situace neproměnila nejen pro tyto časy, ale pro všechny příští... To jsou oni, kterým patří budoucnost.
A pod nimi, za břeskné hudby, se valí dav, odsouzený k pokrytectví, fuškám, manifestačním volbám, úplatkům, k vysedávání u seriálů, ke ztrátě všech ideálů, k psaní posudků jeden druhého, ke shánění protekce pro svoje děti, zuby, žlučník, dav, polykající stále více popílku, krmený nahnilými bramborami a ztuchlou moukou a jezdící do hynoucích lesů a k jedovatým řekám.
Jdou všichni v jednom houfu, kasta vedle kasty, všichni pohromadě jako důkaz, že už se navždy odstranily všechny sociální nerovnosti a byly nahrazeny třídním přístupem. A tak jsou všichni společně, příslušník kasty majitelů tuzexového konta a příslušník nemajitelů, kasta jezdící na Západ a kasta nejezdících na Západ, kasta těch, jimž je devizový příslib přislibován a jimž je odmítán, kasta majitelů luxusních aut a kasta embéčkářů a další a další... Jedni nesnášejí druhé, ale něco mají stejné – vztah k těm na tribuně.
A příroda to všechno doplňuje. Dusivá mlha, vzduch šedivý, tak těžký, jako by ho vydechovali ti, co pochodují. Nebo ti na tribuně?
Byl první květen roku 1980!
