Vzdělání jako investice.

V bouři „týdnu neklidu“ a karikatur ministra školství nějak uniká to podstatné. Snad jde ještě o vzdělání?

Vzdělání není právo, neměla by to to ani záminka k demonstracím, ani příležitost k politickým šachům o trůn ministra školství. Vzdělání je investice. Investice státu do své budoucnosti a konkurenceschopnosti. Je to ale také a možná zejména investice do budoucnosti každého mladého člověka. Nelze na ni pohlížet jako na právo placené z i z prostředků těch, kteří nestudují. Školné, nikoli jen jako prostředek k spolufinancování škol, nikoli jako nástroj k omezení možnosti studovat pro sociálně slabé, ale jako spoluúčast na důležité celoživotní investici, je zcela na místě. Můžeme diskutovat o jeho výši, musíme hledat systém půjček a splátek na studium, které by neměly diskriminovat ani vymáhat nevymahatelné na málo placených absolventech hned po nástupu do zaměstnání. Musíme najít cestu k dotování talentovaných sociálně slabých. Diskuse o principu spoluúčasti každého studenta je však zcela absurdní. Jestliže si něco platím, mám také nárok vymáhat co nejlepší způsob vzdělávání a co nejlepší učitele a vytvářet tak tlak na obměnu akademických funkcionářů, kteří se změnili na úředníky a jejichž prioritou jsou „akademické“ svobody a stovky nových profesur.

Akademická svoboda a její omezování? Budeme dále pokračovat v demonstracích na odstranění matematiky? Je třeba si uvědomit několik důležitých věcí. Účast na rozhodování v akademické sféře nemůže být odňata těm, kteří ji platí, tedy zástupcům státu. Je nerozumné, aby byla účast odpírána zástupcům ekonomiky a průmyslu. Může vést a vede k výrobě lidí, kteří neseženou zaměstnání. Nemáme inženýry, nemáme matematiky, ale MBA je čtrnáct do tuctu. Je absurdní, aby ekonomika nebo průmysl určoval koho a jak vzdělávat. Absurdní proto, že ekonomika není schopna racionálně a s předstihem predikovat svoje potřeby lidských zdrojů. Účast jejich zástupců je však jen k prospěchu věci. Rozdělení na třetiny je velmi rozumné. Argumentace o možném lobování a zneužití nejsou o akademické svobodě ale o úrovni současné společnosti a jejich „elit“. To je ovšem zcela jiný problém.

Manipulace se studenty využívající prostředků recese a happeningu je snadná. Přispívá k ní jistě i „osobnost“ současného ministra, který pod tlakem stahuje kalhoty daleko před brodem a jeho manažerské schopnosti by neobstály ani při řízení lampárny. Rád bych připomněl studentům v „týdnu neklidu“, že nás Bůh nebo příroda stvořili se dvěma konci. Je na čase užívat ten správný. Nebo budeme usilovat o mizerné vzdělání zadarmo a „akademickou“ svobodu a pak stát ve frontě na zaměstnání před pracákem? Příležitostí k recesi, happeningům, legraci a možná i k demonstracím za něco smysluplného bude jistě dost.

Teď něco osobního, abych se vyhnul poznámkám o tom, že já mohu snadno platit školné svým dětem. V mládí jsem pobíral nejvyšší možné stipendium – 200 Kč. Stačilo na tramvajenku a k obědu housku s pěti deky bramborového salátu. Ve čtrnácti jsem na černo o prázdninách přidával u zedníků. Školní výlety mně a dalším dvěma spolužákům financovali ostatní z odevzdaných prázdných lahví. Místo studia na vysoké škole jsem šel na dva roky na vojnu. ČVUT jsem vystudoval. Motivace vyhrabat se z toho, v čem jsem byl, vedla k červenému diplomu. ČVUT nebyla „Plzeň“, ze tří set nás absolvovalo šedesát. Na úvahy o akademické svobodě a nespravedlnosti systému, který mně nutil dřít, nějak nezbyl čas. Ten jsem věnoval své budoucnosti.