Jedním z důvodů podléhání mýtům je naše často až patologická sebedůvěra. Falešný pocit kompetence je téměř diagnóza
Lidé jsou připraveni poskytovat autoritativní rady, jak řešit epidemie, vyhrát války, nastartovat hospodářství, sestavit reprezentační týmy, aniž by měli sebemenší vhled do složitosti daného problému. Je to iluze mistrovství, kterou trpí lidé s nízkými znalostmi nebo schopnostmi. Žijí v přesvědčení, že jsou v dané oblasti dobří. K této kategorii také patří lidé s narcistními či extrovertními sklony nebo se sklonem k vychloubání. Podobným rysem je i pocit nadprůměrnosti. U ostatních si všímáme jejich slabin a chyb. A tak dospíváme k přesvědčení, že jsme lepší.
Anekdotickým příkladem může být nedávno provedený průzkum k položené otázce, kolik mužů by porazilo v tenise Serenu Williamsovou (mimochodem 23násobnou vítězku Grand Slamu). Asi vás překvapí, že si to myslí 12 % mužů. Problémem by samozřejmě bylo, kdyby takovéto nadprůměrné schopnosti měly být prokázány v praxi. Tým novozélandských psychologů to prokázal na testu schopností řídit letadlo. Experimentem byl příklad, kdy pilot letadla není schopen zvládnout přistání a měli by tak učinit účastníci testu. Bylo jim ukázáno video z kokpitu, jak pilot řídí letadlo při přistání. Úmyslně nebyla ukázána konkrétní tlačítka a kontrolky, jen demonstrace toho, jak snadné je s letadlem přistát. Účastníci, kteří video viděli, byli přesvědčeni, že přistání zvládnou. Méně sebevědomí byli ti, kteří video neviděli.
Falešný pocit kompetence ignorující chybějící informace a fakta vytváří snadno experty na všechno. Problémem expertů není jen nepřesnost jejich prognóz, ale také to, že si svoji nepřesnost neuvědomují. Pokud prognóza nevyjde, hledají důvody k ospravedlnění. Přijmeme-li názory nějakých expertů, je pro nás obtížné se vyrovnat s protichůdnými názory jiných expertů. Domníváme se, že ti „naši“ se s podobnými argumenty vypořádali, když tvořili ty své. Experti prostě hájí svoji agendu. Vědět co měřit a jak to měřit by učinilo svět méně komplikovaným. Svět je plný tvrzení „vždycky jsem to říkal“ nebo „bohužel objevily se nepředvídatelné skutečnosti“.
Amatérské vyjadřování zejména v médiích není jen výsadou expertů. K porodům a potratům se nejčastěji vyjadřují muži, o rozvoji regionů rozhodují Pražáci, o stárnutí píší mladí novináři, o otázkách zahraniční politiky rozhodují lidé, kteří neovládají žádný světový jazyk, o léčbě dlouhodobě nemocných pacientů rozhodují úředníci, kteří s tak vážnými chorobami nemají žádnou zkušenost. Neberte to prosím jako hodnocení současné vlády :-) „Konvenční moudrost“ je často mylná.
