Traviči studní.

To zase bylo ráno! Snad jsem raději měl snídat, dívat se do oblak a na kytičky, ne si otevřít počítač. Koruna oslabuje......

už třetí rok jsme v recesi, únosce věznil deset let nějaké dívky, bláznivý střelec zabil pět lidí a atentátníci se šrouby v papiňácích dalších dvacet. K tomu všemu mne upomínají o prezentaci, kterou jsem měl dodat předevčírem a mé dceři ukradli kolo ze zamčeného domu.

Chvíli jsem přemýšlel, že se připojím k serveru s úžasným názvem : „Tisíc věcí, které mne nas...“ Ne, ne, nepodlehnu, zůstanu v řadách těch, kteří vidí láhev zpola plnou, ne poloprázdnou. Zamyslel jsem se nad tím, jak se v Česku šíří zprávy rychlostí téměř popírající Einsteina, některé jsou rychlejší než světlo. Možná proto, že je v polotmě šíří zvláštní kategorie lidí, pro které jsem vymyslel název traviči studní. To jsou lidé, kteří se radují z toho, že sousedovi chcípla koza a hned tuto, pro ně tak radostnou zprávu, šíří dál. Díky internetu a sociálním sítím stoupá počet šiřitelů geometrickou řadou. Dříve se takovéto zprávy šířily šeptandou. Nebylo to zrovna pomalé, ale kam se to hrabe na dnešní možnosti! Kruhy příznivců, kteří zprávu upravují ke konečné katastrofické podobě se rozšiřují. Na konci řetězu se výsledná zpráva už sice nepodobá té původní, z kozy se stalo stádo, soused se i s rodinou oběsil a jeho prázdný dům někdo vykradl. Kam se hrabe naše dětská hra na „tichou poštu.“ Tahle navíc tichá určitě není, řve na nás ze všech stran a stránek.

Šiřitele těchto zpráv charakterizuje ještě něco dalšího. Internet sebou přinesl nicky. Já pisatel, už přece nejsem anonymní, mám rádoby vtipné jméno! Je to znát v diskusích nad blogy nebo v sociálních sítích. Rychlostí blesku přibývá vulgarit hodných páté cenové skupiny a spíše dříve než později nicky začnou válčit mezi sebou. Původní zpráva zaniká, jed se šíří a otravuje čím dál víc.

Odkud se vlastně traviči studní berou? Jedny charakterizuje diagnóza, tak častá v českých zemích – závist. Jiní neumí hrát na housle a snaží se najít někoho, kdo za to může, aby mu dali přes ústa. Další ukazují prstem na toho, kdo to zavinil. Technologický pokrok, jak jsem již podotkl, se stává ideálním nástrojem pro otrávení velké části populace.

Nakonec jsem se nasnídal a hledal na internetu server „Milión věcí, pro které jsem šťastný“. Věřili byste, že takový dosud neexistuje? Zkusím hledat v jiných jazykových verzích, prý jsou šťastní v Bhutánu, nevím. Zatím si budu ty hezké věci navlékat na šňůrku jako barevné korálky. Ke štěstí možná není potřeba být napojen na vysokorychlostní síť, šťastným snad dokážeme udělat sebe a své blízké i bez technologie. Zkracovat vzdálenosti mezi lidmi je určitě nadále možné bez pavučinové sítě.