Staré lidové moudro pokračuje „hleď svůj deštník opraviti“. Měl by je respektovat i státní rozpočet?
Červenec, doba, kdy přicházejí všechny rezorty a s nimi ministři s definitivními požadavky na státní rozpočet, který musí vláda schválit a poslat do konce září do parlamentu. Čas, kdy na ministerstvo financí přicházeli s úsměvem a požadavky ministři, mám jako bývalý ministr financí v živé paměti, vždyť to bylo loni. Odcházeli s úsměvem o něco trpčím, ale kompromisu v rámci možného se obvykle podařilo dosáhnout. Ostatně jinak to nejde, základní parametry rozpočtu přijímá vláda koncem května, letos s mírným zpožděním v červnu.
Dosáhnout dohody není nikdy jednoduché, loni byly parlamentní volby a letos se v průběhu projednávání výrazně personálně obměnila vláda. Navíc rozpočet, byť na příští rok, přináší trvalé závazky do dalších let. Pozdější škrty v nich nejsou jednoduché.
Pojďme se nejprve zbavit několika mýtů. Deficit rozpočtu evidentně zvyšuje státní dluh, ale jsme na tom ve srovnání s Evropou tak dobře, že půjčovat si v době, kdy jsou peníze ještě stále levné, dává smysl. Ovšem jen tehdy, když půjčku vzápětí neprojíme, ale investujeme. Investice ovšem musí být udržitelné a návratné, nemohou se stát v následujících letech pastí na další peníze. Hrátky s výší státního dluhu k určitému datu nedávají smysl, ovlivňuje jej takt výběru daní a čerpání evropských dotací. Nevyčerpané nároky z minulých let nejsou peníze! Do rozpočtu je lze zapojit jen tak, že nový rozpočet o ně zkrátíme. Nárůst výběru daní má také své limity. Je to nejen ekonomika, která nemůže růst do nekonečna, úpravy EET, ale také nástup nových způsobů, jak daně „optimalizovat“.
Prioritou by měly být investice do vzdělávání. Vzdělávání je předpokladem udržitelné zaměstnanosti a jeho kvalita není zdaleka dána jen platy učitelů, byť v mateřských a základních školách jsou ostudně nízké. Reformy regionálního školství jsou jen přesměrováváním peněz a na kvalitu vzdělávání mají minimální vliv. Další prioritou v době digitální ekonomiky by měly být investice do digitální infrastruktury. Bez ní mají projekty Digitálního Česka jen hodnotu popsaného papíru a frustrace, těch, kteří je po x-té přepracovávají. Přilévat peníze do vědy je správné, ale dává smysl tehdy, až změníme metriku měření výsledků tak, aby finance nebyly spotřebou ale návratnou investicí.
Ano, máme závazky vůči spojencům, budujeme pomalu dálnice, s růstem ekonomiky by měly rozumně růst platy i důchody. Zdravotní sestry mají málo peněz, památky nám padají. Seznam požadavků lze jistě dále doplnit.
Příliš mnoho priorit, nejen v rozpočtu, ovšem znamená že nemáme vlastně žádnou. Mohu jen popřát nové paní ministryni a vládě, aby respektovala ty zásadní nejen pro příští rok, ale především ty důležité pro naši budoucnost.
