Je krásné nebýt stejný, jak se zpívá v jedné písni. Ale i to má svoje limity. Spojuje nás vůbec něco?
Více a více se mluví o rozdělené společnosti. Je to věc politiků a jejich vzrůstající (zatím verbální a tištěné) agresivity nebo za to můžeme sami? Mají na to vliv anonymní sociální sítě, kde se regulace a mazání nenávistných příspěvků daří jen zčásti? Necháme se oblbovat fake news a bullshity hemžícími se kolem nás kam se podíváme? Mizí tolerance a naslouchání nebo dokonce respektování názorů a lidí, s kterými nesouhlasíme?
Baníkovci a sparťané se nemusí. S výjimkou pár skalních se ale navzájem nemlátí. Někdo má rád vdolky, jiný holky. Obě skupiny si nerozumí, ale tolerují se.
Náš úsudek zkresluje kognitivní disonance. Je to psychologický termín popisující duševní nerovnováhu a stres, doprovázející stav, ve kterém jsme vystaveni dvěma nebo více konfliktním názorům nebo myšlenkám. Hledáme a respektujeme jen ty názory, které podporují náš postoj a podvědomě nebo záměrně ignorujeme ty protikladné. Snažíme se omluvit naše chování tím, že hledáme argumenty a důvody, které náš postoj ospravedlňují nebo bagatelizují. Pokud posuzujeme cizí názory, přijímáme i ty problematické, jsou-li dostatečně silné. Jejich kontrola bývá náročná, takže se ji vyhýbáme. Neschopnost věnovat pozornost negativním důkazům je obecně lehčí než schopnost věnovat pozornost názorům pozitivním.
Představme si knihu založenou na následujících instrukcích:
vše, co je v této knize je pravda
ignorujte fakta, které ji zpochybňují
pokud potkáte někoho, kdo sdílí podobné názory, podporujte ho, on bude na oplátku podporovat vás
rozšiřujte myšlenky z knihy, pokud jim někdo neuvěří, zneuctěte ho nebo dokonce fyzicky likvidujte
Čtete takové knihy a líbí se vám? Existuje nějaký recept, jak se vypořádat s polarizací společnosti? Co takhle stavět mosty a ne zdi? Nečekejme, že to udělá někdo za nás, můžeme nebo bychom měli začít sami.
