Nečekejme na dvanáct měsíčků!

Zhruba před třemi lety jsem napsal podobný text. Připomíná pohádku o dvanácti měsíčcích. Na kouzelné pasece se však nikdo nezvedl a nepřinesl Marušce kýžené jahody.

Postoj současné politické „elity“ k řešení ekonomické krize je podobný známé historce. Z okna ve třicátém poschodí vypadne člověk. Když letí kolem sedmého patra, říká si: „Zatím to nebylo tak špatné.“  Vláda a nově zvolený prezident se utápí v experimentech zatížených nesmyslnými kompromisy, opozice v negativismech. Moudří říkají, že hledat scénář pro hubená léta je třeba v letech tučných. To se bohužel nestalo, projedli jsme, co se dá. Zbývá vzít rozum do hrsti a začít k myšlení využívat ten správný konec našich tělesných schránek. Zopakuji pár rad zdravého rozumu:

Prosperitu nelze založit na bezstarostném zacházení s financemi.

Solidní jistotu nezajistíš vypůjčenými penězi.

Nedostaneš se z problémů, když utratíš víc, než vyděláš.

Slabí se neposílí oslabením silných.

Malí nevyrostou omezováním velkých.

Chudým nepomůže zničení bohatých.

Mzda pracovníků se nezvýší utlačováním těch, z jejichž prostředků je placena.

Spolupráci lidí neposílíš posilováním nenávisti.

Lidem nepomůžeš, když jim soustavně děláš to, co nechceš, aby dělali tobě.

Charakter a odvaha se neposílí zničením lidské iniciativy a nezávislosti.

Hezké, ale co z toho prakticky vyplývá?

Je třeba konečně zastavit kšeftaření politiků s modely: „Já na bráchu brácha na mne a malá/velká domů“. Jde o desítky miliard připravující o oběd několik příštích generací. Bohužel to nestačí. Zdravý rozum musí odmítnout vlády populistických socdem amatérů slibujících nesplnitelné, navíc podporovaných rudými gardisty. Sociální cítění je axiom, jehož interpretací nemůže být rozdávání podpory nemakačenkům na úkor potřebných. Opatření současného ministra financí ignoruje demografický vývoj a tlačí rušením paušálů a odečitatelných položek do kouta ty seniory, kteří by mohli a v budoucnosti budou muset pracovat. Investice do budoucnosti dostávají na frak. Ministr financí má držet kasu, ale v žádném případě nemůže být vlastníkem, tvůrcem a omezovatelem rozumné ekonomické strategie. Peníze na české střední a malé firmy, které se staly plačící panenkou v koutě, nezbývají. Za to přibývá byrokracie a šikanování. Je jedno, zda je místní nebo fouká z Bruselu. Větší část tak zvaných evropských peněz se nevyčerpá, rozkrade nebo vyhodí na nesmysly. Nejen za solární panely nám hrozí prohrané arbitráže s těmi, kteří si ještě nenamastili kapsy.

Bohužel my občané nemáme v ruce nástroje, jak zastavit vytahování peněz z našich kapes a nemáme žádný vliv na jejich utrácení. Politiky nemůžeme odvolávat, dokonce ani ty sedící v kriminále. Jednou za čtyři roky koukáme v rozpacích do kandidátek politických stran dohadovaných zákulisními čachry. Je na čase volit lidi, ne partaje zamrzlé v minulosti, neschopné se z ní vyhrabat. Bojujme za posílení přímé demokracie a přímé volby hejtmanů, starostů. I když nedávné prezidentské volby dosadily na Hrad „vtipného Jeníka“, nedošlo ke žádné katastrofě, naopak vedly ke zvýšené občanské aktivitě. Využijme ji, pokračujme, přitlačme na pilu!