Kdo se bojí, ten má hnědý kaliko.

Vypůjčil jsem si tuhle větu ze známé písničky Michala Horáčka. Richard Muller tam zpívá také o srdci knížete Rohana.

Vzpomněl jsem si na tuhle písničku, když jsem si přečetl zprávy o tom, jak vedení sociální demokracie zakazuje svým kandidátům „osobní“ kampaně a potlačuje kroužkování. Pro ty, kteří dosud „nekroužkovali“, to je způsob jak vynést kandidáta z beznadějného místa na čelo kandidátky při získání 5% preferenčních hlasů. Proč se takovéhoto vyjádření vůle voličů tradiční strany bojí, je zřejmé. Čela kandidátek pracně vybojovaná v zákulisí stranických sekretariátů by vzala za své. Možná, v případě pro někoho katastrofického, pro někoho kýženého scénáře, by nevyzpytatelný president mohl jmenovat premiéra ne podle stranického klíče, ale podle klíče určeného voliči.

Dalším symptomem hnědého kalika jsou vyjádření vůdců dnes již bývalých parlamentních stran. Ačkoli během jejich vlád docházelo jen k přerovnávání křesel na palubě Titaniku bojí se, že příchod nových schopných, nezkorumpovaných a zkušených lidí do politiky by jen podtrhl jejich amatérismus. Co kdyby ti noví dokázali prosadit skutečné dlouhodobé změny a vrátili Českou republiku tam, kam kdysi patřila, tedy rozhodně ne do společnosti Řecka nebo Portugalska?

Řada politologů komentuje vnitřní rozpad levice podtržený nezapomínajícím prezidentem a nástupem úsvitů demokracie. Doplňují jej kolapsem pravice, bojující mezi sebou, neschopnou jakýchkoli skutečných změn a výměn. Katastrofickým scénářem pro ně je nástup více nových stran do parlamentu, které by měly způsobit chaos a neschopnost vytvořit efektivní vládu. Já se ptám proč? Konečně bude příležitost ukázat, komu jde opravdu o věc a politiku jako službu veřejnosti a komu o populismus, nesplnitelné sliby a touhu udržet se u moci za každou cenu. Lidem v téhle zemi je do značné míry lhostejné jestli vládne pravice nebo levice. Historie minulých vlád je naučila posuzovat je ne podle nálepky, ale podle výsledků a dopadů na jejich život. V tom si všechny minulé vlády mohou podat ruce – výsledky mluví samy za sebe.

Nově nastupující strany musí mít srdce knížete Rohana, perou se se stávajícím státním aparátem, institucemi vytvořenými bývalými parlamentními stranami, tzv. veřejnoprávní televizí komandovanou politiky jmenovanou Radou. Čím jsou viditelnější, tím je kaliko bývalého establishmentu hnědší. Velký prostor, který dostává je nemilosrdně využíván k nevybíravým a naivním útokům. Stopněte si, kolik času je v ČT věnováno bývalým parlamentním stranám a kolik těm nastupujícím.

Písnička z titulku je o hráčích a gamblerství. Pro někoho jít volit ty nové může být sázka do loterie. Co takhle nesázet, ale zjistit si, kdo v těch nových stranách drží karty? Hledejte zkušenost, úspěchy, tah na branku, schopnost se učit a hledat nejen kompromisy, ale nová dlouhodobá řešení.