Cesta má je neznámá....

Den za dnem nás atakují zprávy o současné krizi ekonomiky, bank, států, o hrozících osobních a státních bankrotech

Bohužel téměř žádná z nich není pozitivní. Rady si nevědí politici, ekonomové, bankéři, politologové ani demonstranti. Hledají různé alternativy, ale tu zázračnou vedoucí k nápravě zatím nikdo nenachází. Omezují se na vypouštění páry z úst nebo nikam nevedoucí a nedosažitelné kompromisy.

Pojďme se podívat nejdříve na cesty, které nikam nevedou. Zapalovat auta v ulicích, řvát stupidní sprosťárny na odborářských demonstracích řešením určitě není. Bezbřehý populismus, pokračování v zadlužování je krátkozraké a problémy určitě akceleruje s výbuchem hrozícím už zítra. Sanace bank z peněz daňových poplatníků odvrátí bezprostředně hrozící kolaps ale do budoucnosti nic nevyřeší, stejně jako tzv. řízené státní bankroty.

Bude nutné začít u sebe. Je třeba se smířit s faktem, že „dobře“ už bylo. Snědli jsme, co se dalo, mlaskali jsme zdánlivě na úkor dalších generací, ale vyhazovali jsme takovým tempem, že krize postihla už nás. V Čechách to bylo urychleno i tím, že beztrestné přihrávání „velkých domů“ nabylo velikosti pandemie. Necháváme se masivně oblbovat marketingem valícím se na nás ze všech možných otvorů - televize, noviny, počítače, mobily, obědy s prodejní masáží zdarma. Kupujeme věci, které nepotřebujeme, necháme se jimi zotročovat. Marketingové náklady samozřejmě platíme v cenách zboží nebo služeb. Přijímáme fakt, že žít na dluh je normální a z této iluze nás probere až nezvaná návštěva exekutora. Nejsme to jen my, chovají se tak firmy, banky, celé státy. Ten, kdo kasíruje vždycky přijde a sebere nám všechno, co nám eventuálně ještě zbylo.

Politická elita utápějící se v boji o moc řeší úplně jiné problémy, zcela odtržené od reality. Z veřejných služeb se stal byznys žijící bohužel z našich peněz a i ten je na pokraji krachu.

Nezbývá než si utáhnout opasky, přestat žít na dluh a nemilosrdně vymést augiášovy chlévy s parazitujícími politiky. Bránit to, co je skutečně důležité – zdraví, vzdělání jako investici do budoucnosti a pomoc těm, kteří ji skutečně potřebují, ne těm povalujícím se doma nebo u hracích automatů. Neřešme otázku, zda pracujeme víc než Řekové, rozhodně budeme muset pracovat víc. Když se podíváte kolem sebe, rezervy existují. Nenechme se okrádat ať už přímo bankami nebo telekomunikačními operátory, nebo zprostředkovaně, nekupujme zboží masivně inzerované v televizi nebo v letácích končících v popelnicích. Kupujme to, co potřebujeme, i tak něco málo na „drobné radosti“ zbude.

Připravme se na to, že možná ani tohle nebude stačit. Většina rozvojového světa bojuje spíš o přežití a o našich současných problémech mohou jen snít. Budeme muset být mnohem předvídavější a prozíravější nebo nás tahle vlna smete a my budeme na minulost vzpomínat s nostalgickou sentimentalitou.