Další dnešní díl o pravdoláskařských nesmyslech v jejich nejnovějím pamfletu "Slovo k listopadu" bude o vztahu pravdoláskařů k politickým stranám. Všude v Evropě jsou tradiční partaje v krizi, většinou již očividně probíhající, nebo alespoň počínající. Vznikají a sílí strany/hnutí nové, které se vymykají z tradičních schémat tradičních politologů.
Ve Francii tak roste Le Penová, ve Velké Británii zaznamenali raketový vzestup UKIP a skotští separatisté, v Německu se začíná prosazovat Alternativa pro Německo (i když její nástup je pomalejší, protože začala později a hlavně protože německá ekonomika dosud šlape dobře), podobně v mnoha menších zemích EU. V Itálii zuří krize politických stran dokonce již více, než 20 let, pouze s občasným přerušením. V Maďarsku se V. Orbán stal dokonce premiérem. Spáchal nedávno svatokrádež - kritizoval západní koncept liberální demokrace. Má dokonce více než dvoutřetinou parlamentní většinu, a spolu s ještě antisystémovější stranou Jobbik mají v maďarském parlamentu více než 75%.
Mohou za italskou a maďarskou politickou krizi jenom jednotlivci - tedy Berlusconi a Orbán, nebo všichni Italové a všichni Maďaři? Tady by byly možné ještě obě dvě dvojice viníků. Oba národy paušálně i oba dva uvedení konkrétní politici. Protože každý Maďar může za to, že je Maďar, jak ví každý Čech už ze Švejka. A špagetáři byli v Evropě vždy spíše k smíchu a varovným příkladem, i když jsou Italové velkým národem.
Ale Francouze a Brity již nelze takto jednoduše obvinit. Říci, že za trhliny britského či francouzského politického systému mohou průměrní britští a francouzští voliči, to prostě nejde, to by bylo rouhání až kacířství. Eurokacířství. A označit za viníky nějakého významného francouzského a nějakého ikonického britského politika? Levicové politiky? To by neskousli levicoví pravdoláskaři, pro které jsou Tony Blair i F. Mitterand i s F. Hollandem na rozdíl od M. Zemana vzorem. Pravicové politiky? Totéž v bleděmodrém. V obou případech je jakékoliv konkrétní jméno vyloučeno. Takže budou snad pravdoláskaři tvrdit, že ve Francii a Británii tradiční politické strany vzkvétají? Takový nesmysl si netroufnou tvrdit ani pravdoláskaři.
Pravdoláskaři tedy stojí před opravdu velkým problémem. Zdánlivě jim zbývá jediné - přiznat sobě i veřejnosti, že to u nás není o nic horší s tradičními politickými stranami, než jinde v Evropě. Takže Klaus a Zeman zase tak strašní viníci všeho být nemohou. To však odporuje základnímu pravdoláskařskému dogmatu. Naštěstí mohou použít politicky korektní tvrzení: za neúspěchy francouzských a britských tradičních politických stran a vzestup jejich netradičních, nových stran a hnutí může Zeman a Klaus. A tito dva čeští arcilotři mohou i za kontinuální politickou krizi v Itálii a debakl tradičních politických stran v Maďarsku i za další, byť zatím poněkud menší problémy tradičních politických stran v naprosté většině zemí EU. (Jen v Německu jsou problémy tradičních politických stran dosud bagatelizovatelné, ale uvidíme za několik let, až se počet německých muslimů ještě zvětší natolik, že i německá ekonomika to přestane zvládat.) A problém nelogické logiky pravdoláskařů je zázračně vyřešen. Nebo tu stále něco nehraje?
