Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond umožňují žití na dluh. Na dluh se žije fajn.
Některé státy dlouhodobě hospodaří na dluh a vrší dluhy na dluhy. Stále větší část státního rozpočtu se tak musí vynakládat na splácení úroků státního dluhu. Důvěryhodnost státu v očích věřitelů postupně klesá. Obava věřitelů, že stát nebude schopen splácet své dluhy roste. Nakonec investoři státu žádné další peníze nepůjčí a doufají, že dostanou zpátky své peníze státu půjčené v minulosti.
Stát sociálního blahobytu se tak v důsledku svého silně návykového hospodaření na dluh dostává do situace, kdy mu trh už odmítá poskytnout další dávku. Což je nepříjemná situace, protože na dluh se žije fajn.
V normální situaci by došlo k odkládanému uplatnění přírodních a ekonomických zákonů. Nelze brát tam, kde nic není. Přírodní a stejně tak ekonomické zákony platí pro každého bez rozdílu. Bez ohledu na to, jestli dotyčný jejich existenci uznává. Bez ohledu na to, jestli dotyčný o jejich existenci vůbec něco tuší. Platí to pro jednotlivce a platí to i pro celé státy.
V normální situaci by byl stát nucen vrátit se nohama na zem. Byl by věřiteli donucen přejít na vyrovnaný rozpočet a případně domluvit si s nimi jiný splátkový kalendář.
Když soukromí investoři odmítají státu půjčit další peníze, obrátí se stát na Evropskou centrální banku nebo na Mezinárodní měnový fond.
Národní bankroty v současnosti jsou vyměňovány za nadnárodní bankroty v budoucnosti. Případně za jeden velkolepý celosvětový bankrot. Z globální instituce už ale nejde odsouvat dluhy někam dál. E.T. to za nás asi nezatáhne.
Pro soukromé investory je to dobrá možnost, jak z byznysu včas vycouvat a dostat zpátky své peníze. Nebo alespoň jednu část peněz. Druhou část peněz potom po předefinování splátkového kalendáře a rozložení splátek na delší období. Peníze dřívějších investorů pomocí vkladů pozdějších investorů. Madoff za to dostal doživotí. V případě státu je to legální. Kdo bude těmi pozdějšími investory? Všichni, kteří budou platit dluhy i s úroky prostřednictvím (bohužel nejen) inflační daně. Tedy my všichni.
Bohatství nelze vytvořit z ničeho. Bohatství nelze vytvořit vytištěním bankovky. Žádný oběd není zadarmo. Život na dluh bude muset nakonec někdo zaplatit i s úroky. Na problémy nadnárodních institucí typu ECB, MMF, případně budoucí světové centrální banky doplatí jejich podílníci. To jsou jednotlivé státy, tedy daňoví poplatníci. Někdo to celé zkrátka musí zaplatit. Kruh se tím uzavírá. Vyplatí se nám to? To celé má však nějaký důvod. Komu to prospěje?
Některé státy dlouhodobě hospodaří na dluh a vrší dluhy na dluhy. Stále větší část státního rozpočtu se tak musí vynakládat na splácení úroků státního dluhu. Důvěryhodnost státu v očích věřitelů postupně klesá. Obava věřitelů, že stát nebude schopen splácet své dluhy roste. Nakonec investoři státu žádné další peníze nepůjčí a doufají, že dostanou zpátky své peníze státu půjčené v minulosti.
Stát sociálního blahobytu se tak v důsledku svého silně návykového hospodaření na dluh dostává do situace, kdy mu trh už odmítá poskytnout další dávku. Což je nepříjemná situace, protože na dluh se žije fajn.
V normální situaci by došlo k odkládanému uplatnění přírodních a ekonomických zákonů. Nelze brát tam, kde nic není. Přírodní a stejně tak ekonomické zákony platí pro každého bez rozdílu. Bez ohledu na to, jestli dotyčný jejich existenci uznává. Bez ohledu na to, jestli dotyčný o jejich existenci vůbec něco tuší. Platí to pro jednotlivce a platí to i pro celé státy.
V normální situaci by byl stát nucen vrátit se nohama na zem. Byl by věřiteli donucen přejít na vyrovnaný rozpočet a případně domluvit si s nimi jiný splátkový kalendář.
Když soukromí investoři odmítají státu půjčit další peníze, obrátí se stát na Evropskou centrální banku nebo na Mezinárodní měnový fond.
Národní bankroty v současnosti jsou vyměňovány za nadnárodní bankroty v budoucnosti. Případně za jeden velkolepý celosvětový bankrot. Z globální instituce už ale nejde odsouvat dluhy někam dál. E.T. to za nás asi nezatáhne.
Pro soukromé investory je to dobrá možnost, jak z byznysu včas vycouvat a dostat zpátky své peníze. Nebo alespoň jednu část peněz. Druhou část peněz potom po předefinování splátkového kalendáře a rozložení splátek na delší období. Peníze dřívějších investorů pomocí vkladů pozdějších investorů. Madoff za to dostal doživotí. V případě státu je to legální. Kdo bude těmi pozdějšími investory? Všichni, kteří budou platit dluhy i s úroky prostřednictvím (bohužel nejen) inflační daně. Tedy my všichni.
Bohatství nelze vytvořit z ničeho. Bohatství nelze vytvořit vytištěním bankovky. Žádný oběd není zadarmo. Život na dluh bude muset nakonec někdo zaplatit i s úroky. Na problémy nadnárodních institucí typu ECB, MMF, případně budoucí světové centrální banky doplatí jejich podílníci. To jsou jednotlivé státy, tedy daňoví poplatníci. Někdo to celé zkrátka musí zaplatit. Kruh se tím uzavírá. Vyplatí se nám to? To celé má však nějaký důvod. Komu to prospěje
