Zloděj křičí:“Chyťte zloděje!“, aneb Tři mušketýři po česku

Tímto známým rčením by se dal interpretovat názor Václava Klause, že za současnou situaci nemohou politici, ale Ústavní soud. Pokud bychom personifikovali hlavní viníky politické krize, dospěli bychom ke jménům Paroubek, Topolánek a Klaus. Tři mušketýři, jenom d´Artagnan schází. Nebo je jím Ústavní soud?

Viník první - Jiří Paroubek (Porthos?)

          Sociální demokracie od prohraných voleb v roce 2006 se  jakýmkoliv způsobem snažila odstřelit Topolánkovu vládu. Po řadě pokusů vyslovit nedůvěru vládě, které málokdo bral vážně, najednou se mu to nečekaně podařilo. Dle rčení, „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až ..."dál to asi každý zná. Určitě to pro něho i jeho stranické kolegy byl šok. Zcela nečekaně, dle všeho nechtíc, odstřelil Topolánkův kabinet uprostřed českého předsednictví v EU. Na ostudu evropského, či dokonce světového formátu bylo zaděláno. Co teď? Alternativa nebyla přichystána, jak zaznělo i před několika dny na jednání Ústavního soudu. Převzít zodpovědnost za novou vládu? Ani za nic! Proto se zrodila myšlenka předčasných voleb, provázená hysterií strachu, aby se Topolánek náhodou nevzpamatoval.

Viník druhý - Mirek Topolánek (Athos?)

          Přestože sám sebe označuje za „chlapa s gulama", čímž dává najevo tvrdou a nezlomnou valašskou náturu, dostal asi strach. Jediné, čím mohl zachránit reputaci svou, své strany a především České republiky, bylo trvat na setrvání vlády minimálně do konce předsednictví v EU. V tomto duchu měl trvat na stanovisku vůči prezidentu republiky. Jako předseda strany, která vyhrála volby, měl požádat prezidenta o nové pověření k sestavení vlády. Z koaličních stran měl za sebou lidovce, kteří i přes vlastní vnitřní rozpory zůstali pro tuto situaci jednotní. Mirek Topolánek se však jako chlap nezachoval.  Proč? Že by se bál Paroubka? Tomu nevěřím. Bál se snad Hradního pána? Není tajemstvím, že se zakladatelem strany, se moc v lásce neměl. Dalo by se hovořit až o vzájemné nenávisti. Tím spíš měl Mirek Topolánek tlačit na prezidenta, aby se řídil Ústavou. Místo toho se podřídil situaci, čímž se stal spoluviníkem stávající situace.

Viník třetí - Václav Klaus (Aramis?)

          Zlé jazyky tvrdí, že to byl vrcholný okamžik jeho politické kariéry. Osud republiky závisel pouze na jeho rozhodnutí. Jenom on sám mohl rozhodnout, zda někoho pověří sestavením politické vlády, nebo se bude podílet vzniku vlády politické, tzv. letní nebo dokonce loutkové, jak se v ty dny hovořilo. Že by Topolánka pověřil sestavením nového kabinetu, nepřicházelo pro Hradního, vlastně v tyto okamžiky Českého pána v úvahu. Pověřit Jiřího Paroubka? Ten o tuto poctu očividně nestál. Nechat dotáhnout Topolánka vedení země do konce předsednictví v EU? Proč? Vždyť taková příležitost se už nenaskytne. Jaká? Přece řádně zkoupat toho protivného Valacha, který si dovolil nectít svého předchůdce, tatíčka zakladatele ODS. Přitom se mohlo jednat o elegantní řešení. A po předsednictví jednat o nové vládě, která by zemi dovedla k řádnému termínu voleb s vládou politickou nebo úřednickou.  Vlastní ješitností, dalo by se říci až „klausovským narcismem" významnou měrou přispěl ke kocourkovskému politickému cirkusu, jehož jsme všichni svědky.

 a d´Artagnan - Ústavní soud ?

          Zachránce Topolánkovy vlády, pro své bývalé socdemácké spolupartajníky bezpáteřní přeběhlík Melčák, podává ústavní stížnost na protiústavní postup jak parlamentu, tak i prezidenta republiky. Tento bezpáteřník tím prokázal obrovskou občanskou statečnost. Ústavní soud rozhodl, jak rozhodl. Všichni začali řvát, že Ústavní soud nemá právo zasahovat do zákonů, které byly schváleny absolutní většinou. Nejvíce řval Jiří Paroubek a jeho nohsledi. Okamžitě se stal znalcem ústavního práva, když tvrdil, že je "... přesvědčen, že rozhodnutí Ústavního soudu je v rozporu s principem Ústavy, že veškerá moc náleží lidu." Předseda Paroubek dle všeho Ústavu vůbec nečetl. Poněvadž v Hlavě první, článku 1., odstavci 1. Ústavy České republiky stojí doslova: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní."  Proto svým rozhodnutím se Ústavní soud neplete do politiky, ale vykonává svou činnost v naprostém souladu s Ústavou. Jeho rozhodnutí je ukázkou toho, že jsme stále demokratickou společností, kde zájmy občanů jsou postaveny nad zájmy partikulární a partajní.

Závěr?

          Je viníkem d´Artagnan, tedy Ústavní soud? Dle názoru mnohých nikoliv. Viníky jsou výše uvedení pánové, z nichž dva představují své rozhádané partaje, třetí sám sebe. Každopádně situace, která nastala po dnešním jednání - nejednání Poslanecké sněmovny, není zaviněna Ústavním soudem, ale politickými dobrodruhy. To by si člověk na Hradě měl zapsat za uši.