Škaredá středa četaře Nováka (Bratříček)

Na Škaredou středu nadějný komunista Petr přestal věřit straně, jeho věřícího kamaráda Jožku eskortovali ke kárnému vojenskému útvaru a bonzácký desátník Novák byl povýšeny na četaře. Oslava povýšení však dopadla jinak, než si Novák představoval.

***

Při odpoledním rozkazu, který strýc Máčalík přečetl v hangáru před nastoupenou rotou, byl desátník Novák za vzorné plnění služebních povinností povýšený do hodnosti četaře. Novák, který se na třetí frčku třásl jako kuře na sopel, se málem rozplakal. To bylo povýšení! V maskáčích, bez nastoupeného pluku. Zítra, na slavnostním nástupu, kdy budou povýšeni ostatní, záklaďáci i furťáci, jméno Pepíka Nováka nezazní. Povýšili jej už dnes. Proč? Proč mu to udělali? Nezasloužil si snad povýšení? Nežral vojnu více než ostatní? Na vlastní žádost narukoval už v osmnácti. Bude tak nejmladším četařem u pluku, to už je něco! Jenže oni jej povýšili už dnes, v hangáru, bez slavnostního nástupu, kdy by jej provázely závistivé pohledy ostatních. Proč? Chtělo se mu plakat, chtěl být sám, chtěl být někde hodně daleko, někde, kde by jej nikdo neznal. Ani obligátní „Sloužím socialistické vlasti“ málem nedokázal vyslovit.

Když Máčalík zavelel rozchod, Novák zaslechl, jak někdo zamumlal: „Tak, a má to, kurva jedna, bonzácká.“ Vyhrkly mu slzy. Se sklopenou hlavou utíká na šatnu pro peněženku zapomenutou v montérkách. Na dveřích skříňky je křídou načmáráno:

BONZÁK

Hřbetem ruky to setře, vytáhne klíček od zámku, ale ten nejde zasunout. „Do pytle, který kokot mi tam nastrkal sirky?“ Za chvíli odjede autobus a do kasáren je to dobrých osm kilometrů. V únorové plískanici se mu nechce jít pěšky. A navíc pěkně fouká. V koutě šatny stojí železná tyč. Jedna rána a zámek je uražený, však do rána to vydrží. Stejně tam má jen montérky. Vybíhá před hangár. „Do prčic,“ autobus už odjíždí! Zběsile se rozbíhá v naději, že jej dohoní. Křičí a mává rukama. Vojáci, sedící na zadním sedadle, se na něj se smíchem koukají a posunky ukazují, že má přidat. Autobus zpomaluje. Sláva. V okamžiku, kdy se přiblíží ke dveřím, autobus se opět rozjíždí. Tak se to opakuje asi čtyřikrát. Konečně se Novákovi podaří naskočit do otevřených dveří pomalu jedoucího autobusu. Upadá na podlahu a snaží se popadnout dech.

„Co zdržuješ? Kdo má na tebe čekat?“ utrhne se na Nováka řidič. Všichni, dokonce i bažanti se smějí. Novák je zoufalý. Nějaký lopaťák, bez jediné frčky, a otvírá si hubu na četaře od pluku! Jindy by začal řvát. Tentokrát se beze slova posadil na schůdky u dveří. Cestou do kasáren smutek pomalu přechází. O to větší je vztek. „Nebojte se, hajzlové, já se pomstím,“ táhne mu hlavou.

Po večeři se převléknul do vycházkového. Vycházku má až do desíti. Už včera, když bylo jisté, že jej povýšení nemine, pozval některé kluky na sobotu večer k Mrtvole. Povýšení s parádou či bez parády, v sobotu se pořádně ožerou. To mu nikdo nepřekazí. Dnes jenom zamluví dva stoly, protože v sobotu tam bývá narváno.

Pohostinství Lešetín se nacházelo přímo naproti hřbitovní brány. Není divu, že pro štamgasty to byla hospoda U mrtvoly. Poctivá, zaplivaná čtyřka, s prkennou, hydrovoskem napuštěnou podlahou, s vysokými litinovými kamny v koutě. Pro záklaďáky měla jedno úžasné kouzlo, které scházelo všem hospodám i lepším podnikům ve městě i v širokém okolí: nikdy sem nechodila lítačka. Nikdo neví proč. Snad proto, že sem nesměli bažanti a nesměl se zde dělat bordel. To si hlídali jak mazáci, tak štamgasti. Přístup sem neměli dokonce ani mladší mazáci, pokud měli do civilu víc jak tři sta dní. Z tohoto důvodu se zde také slavnostně pohřbívala třístovka. Obřad býval podobný fašangovému pochovávání basy. Vždy, když zazněly obřadní verše:

„Zemřela třístovka, do hrobu dána,

mazáci po ní zůstali.

I přicházeli každičkého rána,

a za civilem plakali,“

všichni přítomní se hlasitě rozbrečeli a na počest nebožky třístovky každý do sebe obrátil jednu dvanáctku.

Ze služebně mladších sem měli přístup jen desátníci a četaři. Novákovi, který neměl odsloužený ani první rok a byl tedy bažantem se vším všudy, tři nové, nablýskané frčky sjednaly právo vstupu i do tohoto lokálu. Jako desátník tu nikdy nebyl, protože mazáci, aniž věděl proč, jej nesnášeli a dávali mu to patřičně najevo. Jako četař, to už je jiná. To už si na něj nikdo vyskakovat nemůže.

V hospodě sedělo jen pár kluků od bojováků z letiště a nějací místní. Nu což, chvilku s nimi posedí. Dá si pár piv a zapije tu dnešní pohanu. Však on ještě všem ukáže, kdo je četař Novák! Četař Pepík Novák, ze Smíchova, elektrikář ze smíchovské vagonky. „Četař Pepík Novák. Četař Pepík Novák.“ Stále si to v duchu i polohlasem opakoval a nemohl se nabažit nádherného pocitu sebeuspokojení, že ještě jako bažant dosáhl nejvyšší hodnosti, kterou záklaďák mohl dosáhnout. Ani ta odpolední pohana neubere nic na tom, že už je četař. Ne, on není jen tak někdo. On je četař Pepík Novák. Neustále mudroval a mudroval, spolustolovníci, kteří už také měli něco nakoupeno, jej ani neposlouchali. „Možná to i podepíši. To bych dostal rotného … to by mne museli zdravit i supermazáci, co to mají za pár. … Ano, podepíši to. Zítra se dám na hlášení, …“

„Tak co, vojáčku, neměl byste už jít?“ přisedl si k němu hospodský. „Už je po deváté, ať vás nezavřou za pozdní příchod. A já to taky chci zavřít, dneska už sem nikdo nepáchne.“

Novák se rozhlédl. V lokále zůstal sám. „Mám to až do desíti. Na rotu to mám kousek. Dejte mi ještě jedno pívo,“ zažbleptal Novák. Hospodský zakroutil hlavou. „Hele, kamaráde, už máš dost. Šest za večer je ti málo? Tak zaplať, a plav. Nechci mít kvůli tobě oplétačky s posádkou.“

Novák si to zamířil přes silnici, rovnou ke hřbitovní bráně, před kterou stály dva rozložité kaštany. O jeden z nich se opřel. Chvíli šmátral v kapse pláště. „Do prdele, kde mám ty cigarety?“ Rozepnul si plášť a hledal v saku. „Aha, tady jsou,“ a vytáhl pomačkanou krabičku betek. „Á, poslední … napůl vytřepaná … to nic… kde mám sirky … aha, tady,“ a třesoucí rukou si zapálil. Zmačkanou krabičku hodil do sněhu.

„Ještě se vychčím,“ a s cigaretou v koutku si rozepnul poklopec. „Kdo nechčije s námi, soudruzi, chčije proti nám,“ zablekotal a začal močit.

V tom ucítil, že mu někdo zezadu nadzvedl plášť a přehodil mu jej přes hlavu. „Co za kokota …“ chtěl vykřiknout. Jenže výkřik udusil plášť, který mu něčí silné paže omotaly kolem hlavy. Zároveň mu někdo zkroutil ruce, stále strčené v rukávech pláště. Bolestí vyhekl, ale nebylo mu to nic platné. V silném předklonu a poslepu se nechal vést. Po pár krocích začal klopýtat o nějaké kameny, trámy, či co to bylo. Pak se jeho průvodci zastavili. Jeden jej stále držel za hlavu omotanou pláštěm a druhý kroucením ruky jej udržoval v předklonu. Novák měl pocit, že se v plášti zadusí a také každou chvilku bude mít zlomenou ruku. Vtom mu někdo strhl polorozepnuté kalhoty a Novák na obnaženém zadku ucítil mrazivý chlad. Dostal strach. Co mu chtějí? Kdo je to? Že by buzeranti? Určitě to jsou buzíci. Co s ním bude? Náhle mu celičkým tělem projela nepředstavitelná bolest. Tisíce a tisíce jehliček se mu zavrtalo do mozku, do konečků prstů, aby se to vše soustředilo v obnaženém zadku. Šíleně zařval, ale pláštěm omotaným kolem hlavy nepronikl sebemenší ston. Tělo se mu zkroutilo. Chtělo se mu padnout na zem a utéci někam strašně daleko. Jenže silné paže neznámých trýznitelů jej pevně držely v předklonu. A znovu, a znovu. Čím jej bijí? Taková hrozná bolest! Pak mu to došlo. Opaskem. Přezkou sepnutého opasku. To se nedá vydržet! „Přestaňte,“ snažil se prosit neznámé mučitele. Nikdo jej však neslyšel, nikdo jej ani nechtěl slyšet. Po chvíli se Novák přestal kroutit, už svým trýznitelům nekladl odpor, dokonce už ani nekřičel. Pouze při každé nové ráně se zachvěl. Zpočátku myslel, že bolestí omdlí. Jenže údery plechovou přezkou vojenského opasku jej dokonale udržovaly při vědomí.

***

Po silnici rozbředlým sněhem pomalu jelo žluté auto vébáků[1]. Za volantem seděl praporčík a zbytek osádky tvořili dva muži v civilu se žlutými páskami pomocné stráže na rukávech. „Béďo, zastav,“ řekl náhle muž, sedící vedle řidiče. „Hřbitovní brána je otevřená. Trochu to omrknem. Nějak se mi to nezdá.“

Muži s páskami vystoupili z auta a s baterkami v rukou pomalu šli k otevřené bráně. „Vidíš, někdo tam je,“ řekl jeden. Opatrně našlapovali, aby je sníh, vrzající pod podrážkami bot, neprozradil. Asi tak patnáct, dvacet metrů od brány, mezi hroby, uviděli několik postav.  Dělali něco zvláštního a bylo slyšet zvláštní zvuk.  Jakoby pleskání. Ještě kousek, a budou u nich. „Bacha, někdo jde!“ Muži rozsvítili baterky a zamířili je na skupinku.

„Jménem zákona, stůjte!“

Trojice neznámých upustila velký, neforemný balík a zmizela mezi hroby. Oba pomocníci byli několika skoky na místě. Ležící balík se pohnul. „Do prdele, vidíš to co já?“ vydechl jeden z mužů, když na balík posvítili baterkami. Druhý se vmžiku otočil a pádil k autu. Otevřel dveře a zařval na řidiče: „Hned volej sanitku s doktorem!“ Roztřesenou rukou zašmátral po palubní desce, kde měl krabičku cigaret. „Člověče, tak rozsekanou prdel jsem ještě neviděl.“

***

Nováka odvezli do vojenské nemocnice. Ve všech útvarech, u pluku i u lopaťáků, se rozběhlo vyšetřování. Ten večer, kromě Nováka, nikdo neměl vycházku, nikdo kasárna neopustil. Vojáky z letiště, kteří seděli s Novákem v hospodě, nevypátrali. Popis hospodského byl dost povšechný. Sám Novák, když byl schopný výslechu, je nedokázal popsat. Opasek, který zkrvavený zůstal ležet ve sněhu, byl jeho vlastní. Na sobě jej neměl, byl ve vycházkovém. Když odcházel, uložil si jej stočený na komínek maskáčů vedle postele.

[1] vébáci – veřejná bezpečnost, policie

Z rukopisu "Bratříček"

Navazuje na kapitolu "Vyšetřovatel"