I učitel má duši, pane profesore

Voňavým muškátem pokouším se zahnat splín, kterému podléhám vždy první den prázdnin. Přemítám nad posledními dny a pozoruji, jak do sklenky občas ukápne slza. Zase mne dostali, banda jedna! Pokolikáté už?

Vlastně, tentokrát to byly bandy dvě. Měl jsem je historicky poslední hodinu fyziky, poněvadž ve čtvrťáku fyzika už není. Kromě kvinty také třeťáky, áčko. Vlastně v áčku to ten den začalo. Látka probraná, známky uzavřené. „Pane profesore, přečtete nám zase něco?“ Moc se mi do toho nechce, vždy mám z toho špatné svědomí. „Dneska nás máte naposledy, bude to taková rozlúčka.“ Po kratinkém zaváhání přikyvuji, do počítače vkládám flešku, nacházím závěrečnou kapitolu z Bratříčka a předčítám.

Stejně je to zvláštní. Před třemi roky smečka vyjukaných patnáctiletých kluků a holek, kteří vylétli ze svých základek, aby si poprvé natloukli čumáčky a přitom poznali, že zatím zdaleka nejsou mistři světa, jak se mnohým tenkrát zdálo. Od počátku jsme byli na nože. Ve čtvrtletí jsem byl z nich zoufalý, tolik čtverek hned na počátku studia, to se mi ještě nestalo. Po dušičkách se to zlomilo, třída se našla a začala jít nahoru. Prospěchově i jinak. V besídkový den před vánočními svátky za mnou přišli, zda bych jim nemohl přečíst nějakou svou povídku. Prý něco našli na internetu a tak že mne moc a moc prosí. Musím přiznat, že mi to, starému ješitovi, dost zalichotilo. Pak se to zopakovalo v poslední hodině před prázdninami. To už byla docela jiná třída. Kompaktní kolektiv osobnostně se vyvíjejících individualit, se kterými byla sranda, ale kteří také, když bylo potřeba, dokázali pořádně zabrat. Už jsem mezi ně chodil rád, dokonce jsem se na hodiny u nich těšil.

Tak se to opakovalo ve druháku i třeťáku. Vzájemný vztah dost neformální, ba až přátelský. Samozřejmě, určitá míra subordinace nikdy nevymizela. Jenže já už je dávno neberu jako někdejší jelimany, ale jako partnery či dokonce kolegy. A oni mi to stejným způsobem oplácejí. Tak, a teď jim předčítám naposled. Už jsou tu poslední věty, poslední slova. Zvedám oči od monitoru a pomalu se dívám na ty, nad kterými jsem kdysi zoufal. Pár sekund, dlouhých jako věčnost, naprosté ticho. A najednou mohutný aplaus, trvající snad několik minut. Rozpačitě, a přitom na výsost šťastný, sedím za katedrou, popotahuji kostelníka na věž, pokašlávám a nasucho polykám. „Dobré je to,“ pomyslím a potlačuji dojetí.

Zvoní. Tak, a je konec, schluss, finito, конец. Už nikdy nebudu před nimi stát jako jejich vyučující. Teď odejdou a po prázdninách se na sebe budeme jen usmívat, když se náhodně potkáme na chodbě. Ale co to? Neodcházejí, sedí dál. Ke katedře přistupuje Bára s Aničkou.

„Pane profesore, jménem třídy vám moc děkujeme za to, co jste nás naučil. Vždycky jste se snažil nám, studentům, porozumět a také jste nám rozuměl. Ještě jednou děkujeme.“

Taková podpásovka! Přemáhám se, abych skryl dojetí, a oni přijdou s takovou! Oko se zaleskne, slza ukápne. No a co, jsme přece jenom lidi, ne?

„Já vám také moc děkuji. Byli jste jedna ze dvou nejlepších tříd, které jsem kdy učil. Nejlepší ani ne tak prospěchem, ale člověčenstvím. Také vy jste mne hodně naučili. Ještě jednou děkuji.“

***

Následující hodina opět fyzika, tentokrát kvinta šestiletého studia. Žádné předčítání, tady se to nenosí. Dobírám zbyteček látky, kterou jsem nestihl. Ačkoliv známky jsou dávno uzavřené, všichni si dělají poznámky, jakoby se to ještě měli učit na písemku či zkoušení. Konečně, žádný doják, žádná sentimentalita. Aniž bych jim to řekl, jsem ve druhé ze zmíněných nejlepších tříd, které jsem kdy učil. Ba, dokonce této si považuji o drobátko víc, než té předešlé. Ostatně, válčíme spolu o dva roky déle než s áčkem, a to se počítá.

V primě, třináctiletí puberťáci, jakoby se utrhli z řetězu. Třídní je z nich nešťastná, na mne také zkoušejí, co vydržím. Jenže já vydržím hodně. Ve třídě, která je ve škole raritou, protože početně silně převažují kluci nad holkami, zavádím tvrdou disciplínu. Chcete vojnu? Máte ji mít. Alespoň v mých hodinách. V sekundě na výletě nastává zlom a já je začínám mít rád. Myslím, že oni mne také. A tak to jde dál a dál, tvrdý režim pomalu bere za své. Před třemi týdny opět na výletě.  S kolegyní třídní, jejich pančelkou, se nakonec shodujeme, že nás nedokázali ničím překvapit, nestalo se prakticky nic, co bychom od nich nečekali. A že to byl nejlepší výlet našeho života. Jenže to jim povíme až za rok, na maturiťáku.

Hodina končí. Bez velkých slov pronáším přání, aby za rok zdárně odmaturovali, a poněkud rozpačitě se rozcházíme. V kabinetě si loknu studeného kafe, už dávno ne na krásu, a jdu do další hodiny. Zbytek dne probíhá normálně. V podvečer dostávám esemesku:

„Zdravím Vás, pane profesore. Máme Vás jako třída moc rádi a celých pět let s Vámi bylo moc příjemných. Hodně jste nás naučil a ukázal, že i učitel má duši :-). Budeme moc rádi, když přijdete na naší grilovačku. Ale jestli máte jiné povinnosti, tak to chápeme. Miška.“

To už se nedá vydržet. Ještě, že jsem doma a sám. Žádné přemáhání se. Brečím jako malý. Zase mne dostali, banda jedna. Pokolikáté už? A je mi nádherně, je mi dobře.

Grilovačka je fajn. I ta končí a já se definitivně loučím. Definitivně? Jak zpívají Voskovec s Werichem, že nikdy nic není definitivní, také náš rozchod možná není definitivní. Dneska ráno se dovídám, že po prázdninách je možná opět budu učit. Ještě to není jisté, ale vysoce pravděpodobné. „Tak já se té bandy nezbavím?“ reaguji na zprávu. A je mi dobře, je mi krásně. Rozlúčka se o rok odkládá. Potom bude doopravdy definitivní. Oni se rozprchnou do života za svými sny a já o pár měsíců později rovněž odejdu. Jenže u mne to nebude žádný rozlet do života, ale naopak. Oni budou začínat a já končit. Zůstanou vzpomínky, občas se s některými potkám, zavzpomínáme a …

Dost, dost, dost! Už žádný sentiment! Takový je život. Proto je tak krásný, že jednou začíná a jednou končí. Mladí se rozlétají a staří odcházejí. Děcka, mám vás rád.  A vězte, že i ten starý, někdy i protivný kantor má, jak napsala Miška, skutečně duši. Stejně jako vy.

… a na shledanou po prázdninách!

Psáno v noci z 28. na 29.června 2013

llllllllllllllllllllllllllllllllllllll