Individualismus a sobectví

Na svobodu a demokracii v našem uvařeném českém guláši po dvaceti letech se každý občan dívá jinak. Velmi záleží v jaké fázi Gaussovy křivky své mentální dispozice je a jakou má historii za sebou. Do té historie spadá velmi mnoho atributů, které ji člověku vytváří.  Jsou to jeho předkové, výchova, vzdělání, místo žití, doba žití a nakonec z toho vysublimuje neopakovatelná daktiloskopie ve formě individuality a sobectví. Nevzniká tak rizí člen  kolektivu soudruhů, přátel, bratrů, věřících, nihilistů a dalších grup. Základní rozdělení v otázce přístupu ke svobodě a demokracii je ta, zda občan je konzumní proletář, nebo tvůrce státu. Tím tvůrcem může být i stařec na samotě u lesa, nebo ministr který je nenáviděn.

foto Anton Corbijn

Konzumní proletář může být velmi bohatý kapitalista, který se zrodil po osmdesátémdevátém roce vlivem příležitosti doby. Někteří z nich si svoji pozici uvědomují a vlivem svého kapitálu státu pomáhají. Doba dvaceti let je ale generačně příliš krátká. Demokracie podle mne i jiných může vzniknout tam, kde existuje velká skupina živnostníků, hospodářů na své půdě a zajištěných majitelů nemovitostí a lidí, kteří umí pracovat s finančním kapitálem. Tyto skupiny tu vlivem patologie komunistů neexistovaly. Teprve vznikají, a i když je spousta lidí s dobrou vírou v budoucnost tohoto národa zasazena ve správné skupině a prosazuje tu svoji správnou cestu, přesto se tu všichni navzájem nenávidí.

Lidé, kteří neprojdou těžkou a dlouhou cestou komunální politiky v politické straně, která je vytvořena na základě demokratických principů a jsou umístěni do důležité a viditelné funkce, nakonec selžou. Selhat může i kovaný komunální politik umístěný volbou jako poslanec či senátor, ale teorie pravděpodobnosti je neúprosná a časem přináší výsledky. I ve velkých globálních finančních investicích existují zločinné machinace, které fungující celosvětový celek poškozují.

Politická, nikoliv jen osobní svoboda je závislá na materiální nezávislosti občanů. Proto se nenávist občanů soustřeďuje na vládu, která je sestavena z koaličních stran a nepřináší okamžité výsledky potřebných reforem, ale jen rozbroje a mystifikace.  Střední třída, která je hlavní skupinou státu, se neurčuje velikostí příjmů, ale vztahy závislosti, které tvoří větší nebo menší nesvobodu. Příslušník střední třídy nemusí být nějak příliš bohatý, ale musí být nezávislý a tím svobodný. Těch je u nás málo. I když máš nadávku OSVČ, nic to neznamená.

Každý člověk vždycky volí v existenčním prostředí takový postoj, aby dosahoval úspěchu za cenu co nejnižší námahy a stresů. Komunisté a všechny socialistické deriváty, mezi které počítám i velkou část ODS to nabízí zcela jednoznačně každému konzumnímu proletáři. Je velký omyl se domnívat, že konzumní proletář vlastnící auto, denně vozící plný vozík zboží z obchodního domu, měnící každý měsíc mobil a v tašce nosící notebook, se bude chovat jinak. Nebude, volit bude tak, aby dostal co nejvíc.

Aby se kupovalo a ekonomika fungovala, když zrovna není nějak moc peněz, je nutno dělat stále větší dluhy. Krize a nezaměstnanost potom přichází, když lidé z nějakých důvodů šetří a nekupují. To se obvykle nestane jen tak samo od sebe, ale nejspíše tehdy, když už jsou dluhy veliké, některé banky zkrachují nebo v Americe natisknou tolik dolarů, že je v Číně přehrabují vidlema. Se zadlužením se svoboda snižuje, mnozí lidé přijdou o majetky a počet příslušníků střední třídy se sníží.

Neexistence dost silné střední třídy spojené se svým státem a snahou o dobrou budoucnost, je riziková situace. Jsme vydáni působení kohokoliv. Prostě momentálně svého vládce ani neznáme, nebo ho každý vidí jinde. Jeho cíle a cesty se u nás objevují ve sdělovacích prostředcích, které samozřejmě také vlastní a tím ovlivňuje volby a smýšlení materialisticky a konzumně zaměřeného člověka. Momentálně to vypadá, že tyto síly mají zájem spíše na rozvratu poměrů vysokým zadlužením státu a občanů, rozvratem státních úřadů, úpadkem zbytku střední třídy a nastolení mafiánských praktik. A je úplně jedno, která politická strana tyto praktiky přisuzuje té druhé, nebo třetí straně. Popřípadě to mají na starosti demagogové a matadoři, jako je pan Jiří Pehe, nebo Michal Musil či ostatní investigativci, kteří v ostatních vidí póvl určený k výchově.