Zítra tomu bude 203 let, kdy se narodil český spisovatel, filosof a politik Karel Sabina. S dneškem spojuje jeho hořký osud jedna věc: mravní úlitba udavačství jako účelu, který světí prostředky.
Karel Sabina se narodil 29. prosince 1813 v hodně chudých poměrech, navíc jako nemanželské dítě. Jeho matka ho měla se zedníkem, u něhož v bytě v té době bydlela. Mladý Sabina se za chudobu styděl a kamarádům ve škole často nalhával, že je levobočkem polského šlechtice. Na druhou stranu se odmalička projevoval jako nesmírně talentované dítě, dokonce do té míry, že získal stipendium na Akademickém gymnáziu v Praze.
Sabina byl zapálený vlastenec, působil jako řečník, redaktor i publicista, který ostře brojil proti politickým a společenským poměrům v císařství, za což byl mnohokrát vyšetřován a vězněn. V roce 1845 vstoupil do protirakouského hnutí, které se scházelo v pivovaře U sv. Tomáše a prosazovalo větší práva pro Čechy v rámci mocnářství i myšlenky společenské solidarity.
Vrcholem jeho umělecké a společenské aktivity se stal revoluční rok 1948, kdy se Sabina díky svému charisma a řečnickému umění stal jednou z nejvýznamnějších osobností odporu proti absolutistickému mocnářství. Po potlačení rebelií byl tři měsíce vězněn a potom se začal věnovat hlavně umělecké činnosti: psal romány, básně, divadelní hry, mimochodem je autorem libret Smetanových oper Prodaná nevěsta a Braniboři v Čechách.
Všechno, v životě dokázal, se ale rozpadlo během jediného okamžiku, když vyšla v roce 1973 najevo jeho rozsáhlá udavačská činnost. Celé národní hnutí, ale i široká veřejnost, která jej dříve oslavovala jako vlastence a bojovníka za práva lidí proti mocnářství, se od něj s odporem odvrátila a odsoudila jeho konfidentství za mravní selhání. Zemřel v chudobě a opovržení, zoufalý a vyčerpaný v listopadu 1877. V posledních letech se neodvážil ani vycházet na ulici.
Od slavného vzletu a ostudného pádu českého vlastence Karla Sabiny uplynulo už více než dvě stě let, ale dnes paradoxně vše nasvědčuje k tomu, že by mohl být rehabilitován. Nikoli jako člověk, který navzdory mravnímu selhání pro národ mnohé vykonal, a jehož texty si zpívaly celé generace Čechů, ale jako symbol člověka, který chápal udavačství jako morálně odůvodnitelný čin v rámci hesla, že účel světí prostředky. Tak jako nyní mnozí Češi, udávající hostinské nebo sousedy bez toho, že by jim to přišlo nepatřičné. Otázka, jestli by z toho měl Karel Sabina radost.
