V Istanbulu je klid a smutek

Radost z toho, že se už nesřílí, kalí strach z budoucnosti, kterou si Turci malují hodně černě. Je jasné, že se budou utahovat šrouby a turecká demokracie se změní v tureckou diktaturu.

“Je to divný, většina mých známých nejdříve vyšla do ulic riskovat za Erdogana život, ale teď má kocovinu z toho, že se převrat proti nepovedl,” napsal mi včera v rozhovoru na Skype bývalý spolužák Petr, který si po škole našel práci jako IT specialista v jedné logistické firmě v istanbulském přístavu. Neviděli jsme se rok, a tak mě – ještě trochu v šoku po nezdařeném armádním puči – zajímalo, jestli je v pořádku a co si o tom všem myslí.

 “Turecká politika je trochu jako turecký hospodářství. Kdo neni Turek, je z ní jelen. Jakmile propukl ten převrat, všichni nejdřív divoce vtipkovali a nikdo to nejdřív nebral vážně. Jenomže když se začalo v ulicích střílet a letadla přelétávala nízko nad domy, až se třásla okna, všichni propadli panice,” napsal Petr. Když se pak v televizi na maličkém displeji moderátorky zpráv objevil prezident Erdogan a vyzval všechny čestné Turky k obraně demokracie a míru, na lidi to podle něj zapůsobilo úplně jako hypnóza. “Nechápal jsem to. Šli chránit Erdogana s holýma rukama proti vojákům, helikoptérám a tankům. A za dvacetčtyři hodin už na něj zase všichni nadávají,” napsal Petr. “Teď, pár dní po tom pekle, je ve městě klid, jako by se nic nestalo. Rozstřílené domy se opravují, všechno se vrací do svých kolejí, ale ve vzduchu je cítit nervozita z toho, co bude dál.”

Petr si myslí, že v Turecku se blíží “totalita, horší než u nás před rokem 1989”: zatkli už tisíce vojáků a policistů, novinářů, ale třeba i učitelů, jen proto, co napsali na Twitter nebo v mailu kamarádům a známým. Kdo byl v opozici proti prezidentovi, čeká, kdy si pro něj přijdou, hodně lidí odjíždí do Řecka.

Pro turisty je ale prý zatím všechno relativně v pohodě, do Anatolie a dalších letovisek se občanská válka nedostala.