Na pondělní demonstraci proti fašismu byla skvělá a přátelská atmosféra. Narušil ji jen hlouček pod tibetskou vlajkou, který v jednu chvíli strhl velký transparent se slovy: Již vzhůru, psanci této země a vyvolal několik hádek.
Demonstrace za solidaritu s kavárnami, školkou, diakonií, a dalšími napadenými podniky, které se připojili ke kampani za vzájemnou toleranci a proti rasismu se uskutečnila včera v Praze na náměstí Jiřího z Poděbrad. Lidí přišlo nečekaně hodně, protože řádění nácků v posledních týdnech už přesahuje všechny meze. A to uplynulo od chvíle, kdy se roznesla zpráva o malování hákových křížů na fasády Hate Free podniků, pouhých 30 hodin.
Stáli jsme jen pár metrů od kostela, který vypadá jako zaoceánský parník, shodou okolností hned za hloučkem lidí, z nichž jeden neúnavně mával tibetskou vlajkou. Na tvářích „tibeťanů“ bylo znát, že jim společnost lidí, kteří přišli vyjádřit odpor proti xenofobii a podněcování násilí, zrovna dvakrát do noty nepadly. Při každé příležitost pohrdlivě komentovali výkony řečníků, teatrálně vyprskávali smíchy a reagovali podrážděně na jakýkoli náznak levicové, solidární či sociálně kritické myšlenky. Jejich rebelie vyvrcholila v okamžiku, kdy se jeden z nich – postarší zarostlý muž – vrhl dopředu, kde na zábradlí náměstíčka před kostelem visely nejrůznější transparenty a nápisy. Jeden z nich byl červený, s citátem začátku internacionály: „Již vzhůru, psanci této země!“ Vousáč ho strhl dolů a začal se o něj přetahovat s dvěma dívkami, které ho seshora přidržovaly.
Nic se nestalo, nikdo nedostal pěstí, neukápla ani kapka krve. Ale stejně se v tu chvíli ukázalo, jak těžké bude naučit se žít v této zemi zase normálně. Vždyť přece mít odlišné názory je právo každého člověka a přátelí se často lidé, kteří se v politice neshodnou. Kde se v nás vzala ta přehnaná sebedůvěra, ten egoismus, který nám dovoluje zaútočit na kohokoli, kdo má jiný názor, než my?
Riziko rostoucí xenofobie, rasismu a fašismu je skutečností. Na „mu-slimáky“ a „čmoudy“ se nadává v hospodě, tramvaji a i v mnohých domácnostech. Xenofobní stereotypy si přinášejí děti už i od spolužáků ze školy. Zkusme se naučit společně čelit hrozbě opakování historie, ať už nikdy nemusíme zažít pogromy, deportace a koncentráky. K tomu ale občas musíme potlačit svoje ego a naučit se mluvit i s těmi, kdo si myslí něco jiného, než my.
