Někdo v nich vidí ruskou obdobu Robina Hooda, jiný je přirovnává k partyzánům, bojujícím v týlu fašistů na II. Světové války. Rusové teď oslavují senzační zprávu, že je soud propustil na svobodu.
Sedm statečných mladíků z nejodlehlejšího kouta Sibiře na samém jihozápadě Ruska u hranic s Čínou ohromilo Rusko právě před šesti lety: v červenci 2010. Kamarádi od školky, sousedi z vesnice Kirovskij, byli docela obyčejní sibiřští kluci. Chodili spolu na ryby, na dobrodružné výpravy so sibiřské divočiny, jezdili na kolech a na motorkách, balili holky na zábavách a diskotékách. Co měli společného? Jejich rodiče je vychovávali tak říkajíc na starý ruský způsob. Vštěpovali jim, že nemají bít slabšího, ale vždycky mu pomoci, že se nemohou bát silnějšího a za pravdu se nesmějí bát třena i položit život. Jenomže realita života v nejvýchodnější části Ruska se lišila od „správného života“, který znali z domova. Zkorumpované a věčně opilí policajti, propojení s místními veksláky a mafiány, kteří měli zase pod kontrolou starosty vesnic a radní ve městech. Do Moskvy je odtud dál než do Pekingu nebo do Tokia, o nějaké kontrole z centra, která by odhalila míru korupce a banditismu gubernských úředníků, nemohla být řeč.
Zatímco většina místních obyvatel si na poměry zvykla, pro skupinu mladých, trochu naivních a trochu hrdých kluků se chaos a rozvrat v jejich rodném kraji stal velkou výzvou. Chtěli změnit věci jk lepšímu, ukázat, že takhle to už dál nejde, učinit tomu všemu přítrž. Začali trochu nešťastně útoky na policisty, které měli nejvíce v zubech. S každým dalším útokem si získávali sympatie Rusů, sympatie jim vyhádřilo dvě třetiny obyvatel Ruské federace.
V červenci 2010 už došla místním orgánům s mladými Jánošíky trpělivost a povolali proti nim 1 500 bojovníků speciálních jednotek podporovaných obrněnými transportéry a letectvem. Za pár dní byli dvacetileté partyzáni vypátráni v pronajatém bytě ve městě Ussirijsku. Dva z nich spáchali sebevraždu, dalších pěst bylo zadrženo a posláno do vazby. Vraždy policistů, loupežná přepadení policejních vozů, krádeže uniforem a zbraní. Vypadalo to, že se na svobodu z vězení dostanou nejdřívě jako starci. Jenomže se zničehonic všechno zamotalo a dopadlo úplně jinak.
Chaos a rozvrat v policejsních jednotkách Přímořského kraje ba východě Ruska, proti kterému sibiřští „mstitelé obyčejných lidí“ bojovali, nabyl takových rozměrů, že vyšetřovatelé nebyli schopni předložit dostatek důkazů o jejich vině. Navíc při vyšetřování vyšlo najevo tolik skandálních informací o práci tamních úřadů, tolik lživých dokumentů o výsleších, tolik nesrovnalostí, že soudcům nezbylo, než Primorské partyzány propustit na svobodu.
Většina Rusů má z tohoto překvapivého vediktu radost, jiní se obávají, že může podnítit mladé nespokojené ruské chlapce, aby vzali spravedlnost do svých rukou podle jejich vzoru, což vy mohlo mít nedozírné následky.
Petra Procházková v Lidových novinách na základě toho, co se stalo, znovu maluje ruské čerty na zeď a zdůrazňuje prohnilost tamního režimu. Na to má samozřejmě plné právo. Pro nás by ale bylo prospěšnější uvědomit si to, co se stalo, v širším kontextu. V tom smyslu, že i u nás, v České republice, máme leckde tak zkorumpované policisty, propojené s místními krajskými a okresními místodržícími a lokálními mafiemi, že bychom jim také možná měli dát jasně najevo, že naše trpělivost přetéká. Nenásilně, klidně, ale zřetelně a jasně.
