Fašisti na Václaváku

Tak jsem se zrovna vrátil z Václavského náměstí. Na Václavským Václaváku dneska byla mela. Sešli se tam příznivci a odpůrci uprchlíků. 

Mezi nima jezdili po magistrále pod Národním muzeem motorkáři a mával na ně dojatý muslimobijec Konvička. A pak tam hřímal nejčeštější z Čechů Tomio Okamura, že Čechy patří Čechům.

A jeden z ožralých nácků, kteří se váleli pár metrů od pomníku Jana Palacha, se najednou probral z těžké letargie a pořád dokola volal: „Táhněte do prdele! Muslimáci, táhněte do prdele! Uprchlíci, táhněte do prdele! A Rusáci, taky táhněte do prdele!“ Když jsem se ho slušně zeptal, proč je všechny posílá tam, kam je posílá, poslal mě tam taky.

Nebylo to nic hezkýho, spíš hodně úchylnýho. Tolik křečovitosti, nenávisti, zloby a házení bláta. Tolik stupidity a zabedněnosti. Tolik vzteku, hlouposti a křupanství. Tolik hajlování a hejtování. To už jsem dlouho neviděl – a zrovna na Václaváku, u Palacha. Ten se musel chudák obracet v hrobě.

Druhá část lidí – bylo jich zhruba tak stejně jako čechočechů pod muzeem – tak rozčílená nebyla. Byli očividně v pohodě. Nikomu nenadávali. Nikoho nechtěli utopit. Nikoho nikam neposílali. Ani když na ně kolemjdoucí blondýna s přeškrtnutou mešitou na hadru na tyči, kterou zuřivě mávala sem a tam, volala, že jsou „zkurvení sluníčkáři“ a „posraní havloidi“. Dokonce se občas někdo pousmál. Žádný stres, žádná panika, žádné strachy. Klídek a pohoda.

Ten rozdíl v atmosféře, která z těch dvou proti sobě stojících davů vyzařovala, byl šokující. Rozdíl ve vnímání světa, života a vztahu k ostatním. Rozdíl v náladě, kdy pro jedny je celý svět zlý a nebezpečný nepřítel, který se na nás, chudáky malé, valí a hrozí, že nás zavalí a rozmačká, zatímco pro druhé je v jeho pestrosti a rozmanitosti krása a radost. Rozdíl v tom, co si kdo představuje pod tím, co je to „být člověkem“. Co je to „žít a nechat žít“.

Šel jsem směrem na Vinohrady přemýšlel o tom všem, když vtom jsem zničehonic šlápl do psího lejna. Hnědého jako mysl mých xenofobních spoluobčanů. A dobře mi tak, sluníčkáři jednomu. Proč uvažovat nad něčím, co je přece i bez toho úplně jasné.