Po dlouhé době se vracím ke svému zapomenutému blogu. Je to docela dávno, co jsem naposledy něco napsala, proto je dost možné, že jsem vyšla ze cviku nebo že mě autorský blok stále neopustil a místo duchaplného článku tu po mně zůstane jen stránka plytkých plků a posléze... další tři roky prázdna. Kdyby tomu tak opravdu nakonec bylo, odpusťte mi to prosím, vážení. Jako když se člověk potřebuje jednou za čas pořádně opít, potřebuji i já si jednou za čas pořádně postěžovat. Jen tiše doufám, že stejně jako u alkoholu, i zde bude přednější obsah než forma. Když jsem tehdy přidávala svoje první poznatky "ze světa lidí", byla jsem v prvním ročníku na vysoké škole. V současné době jsem stále studentkou téhož oboru na té samé škole, ovšem s nepatrným rozdílem...
Tak jako každého člověka (obzvlášť pak dívku) potěší, když je opačným pohlavím označena jako krásná, bylo vždy mým pohlazením na srdci slyšet od někoho větu: Jsi chytrá. Toužila jsem to slyšet stejně tak často, jako introvertní člověk pochvalu od svého nadřízeného. Této pocty se mi za život dostávalo uspokojivě (rozhodně mnohem více, než kladných slov na moji atraktivitu), proto jsem vyrůstala v domnění, že tomu opravdu tak je. Jako když malé štěně učíte od narození trhat, vyroste v zabijáka a trhat opravdu bude. Paradoxně jsem byla učena od malička trhat. Abych v závěru potrhala sama sebe.
Dostat se na vysokou byl můj cíl. Povedlo se mi to a já měla radost, že se konečně budu vzdělávat. Miluju vzdělávání se a rozhodně chci být inteligentní člověk. Těšila jsem se, bylo mi ctí, že jsem mohla svému okolí sdělit kolik titulů má můj profesor na sociologii a jaký kantor se nedávno objevil v politické diskuzi na ČT 1. Líbilo se mi, jak jsou všichni sečtělí a cítila jsem se jako člen určité, důležité sociální skupiny. To mělo však velmi krátkého trvání, přesněji řečeno tři roky. Ty samé tři roky, které mě nyní dělí od mého poslední článku na tomto webu.
Ptáte se, jak je možné, že jsem najednou změnila svůj názor na sociální skupinu, kterou jsem považovala za svoji nejbližší? Proč už mi pochválení mého inteligenčního kvocientu nepřípadá o nic významnější, než vyznání lásky od opilého uhrovatého kluka na místní diskotéce pro pobudy?
Protože si MYSLÍM, že vzdělání není inteligence. Za ty roky jsem poznala velmi mnoho vzdělaných lidí, byli to profesionálové ve svém oboru, aktivní studenti, byla to elita národa, jak se nejraději sami označovali. Přes svoji zaslepenost a pýchu, ke které pomohlo třeba jen to, že se dostali na vysokou školu nebo že se naučili nějaký odstavec z občanského zákoníků úplně nazpaměť, neviděli, jak moc poukazují na svoji hloupost. Posmívají se „obyčejným“ lidem za to, že si místo Kanta přečetli Stmívání a že si místo Mozarta pustí radši Evropu 2. Označují se za právníky a doktory, přitom prošli teprve prvním ročníkem fakulty. Poslouchají vážnou hudbu, jedí sushi a čtou kvalitní literaturu. Sledují politické dění a svůj striktní (přísně antikomunistický) postoj publikují na sociálních sítích. Mají svůj názor a přitom ho zoufale postrádají. Snídají informace z fastfoodu během cesty na přednášku. V diskuzích používají jako hlavní protiargument přísně korektní gramatiku.
Ano, myslím si, že to, co by podle někoho mělo existovat jen v „nižších“ společenských vrstvách, protože se to až příliš nápadně podobá davovému chování, existuje i na tolik opěvované univerzitní půdě. Inteligentní, chytrý člověk je zde ten, který toho zná víc a dokáže to prodat. Z toho důvodu se studenti sami dosazují do určitých rolí a touha po tom, být něco víc než ti ostatní, vytlačuje ven tu dětinskou natvrdlost. Taky jsem chtěla být jednou z nich. Teď už o to nestojím. Konečně jsem si vyhradila čas na to, napsat tato slova. Vzdávám se Tě, Sečtělosti. Nestojím o vraždu z milosti.Už nechci být chytrá za cenu toho, že budu mrtvá.
Na závěr ještě dodám, že tento článek nevyčleňuji proti univerzitní půdě jako celku. Upřímně obdivuji lidi, kteří dělají to, co je baví a jsou v tom dobří. Svět potřebuje víc doktorů, právníků, vědců. Jen chci poukázat na to, že nesouhlasím s dnešním pojetím slov inteligence a vzdělání. Vzdělání je zkušenost. Vzdělání není kvalita, ale kvantita. Čtěme, poznávejme, rozvíjejme se, ochutnávejme. Zabijme opravdovou hloupost. Ne tu, která neumí vypočítat dva plus dva, ale tu, která v sobě neumí najít člověka.
Koneckonců, stejně jako u toho alkoholu – není v životě opravdu přednější obsah než forma?
