Člověk se rodí jako tabula rasa, pravil John Locke. Přicházíme na svět slepí a ačkoli se nám naše okolí začíná pomalu zaostřovat už během prvního týdne života, slepými zůstáváme ještě dlouhou dobu poté. Vyrůstáme, měníme se a dospíváme. Začínáme se socializovat, fyzicky se vyvíjíme, nabíráme zkušenosti a psychicky rosteme. Když už je naše duše natolik vyspělá, aby opustila dosavadní prostředí, získáváme na rozloučenou ještě malý dárek. Na cestu do říše dospělých je nám v hedvábném šátku se zlatou stuhou zabaleno něco, co osobně považuji spíše za nemilosrdný sarkasmus než laskavé dobrodiní.
Dětské srdce je tabula rasa, pravím já. Jenže jakýkoli papír je vyroben k tomu, aby ho někdo popsal. V lepším případě. A tak se stalo, že jsme dospěli. Mnoho z nás neví, jak k tomu došlo a mnoho z nás ani neví, že k tomu došlo. Stojíme tu bezvládně uprostřed zeměkoule, podobně jako hadroví panáci uprostřed pole, a necháváme vítr, aby s námi cloumal jak se mu zlíbí. S darem dospěláckého prozření začínáme postupně rozpoznávat vjemy kolem sebe. Začínáme zjišťovat, že ne všichni lidi jsou takoví, jako jsme si doteď představovali. Naši bývalí kamarádi se postupně rozchází do všech světových stran a jejich charaktery se vybarvují nejrůznějšími barvami. Z Matěje, toho kluka co byl vždycky mistrem ostrovtipu, je teď arogantní pseudoelegán ve značkovém svetru a dioptrickými brýlemi s půl dioptrií na každé oko, který pohrdá každým člověkem s platem pod dvacet tisíc. Libor, kluk, který dvakrát propadl, rozjel vlastní podnikání, které zanedlouho získalo obrovský potenciál a tak se stalo to, že ve svých třiadvaceti letech vydělává víc peněz, než nagelovaný Aleš, který „přece vystudoval práva“. Marie, nejlepší kamarádka z dob dospívání, teď chodí každé ráno do samoobsluhy pro cigarety, pár rohlíků a točený salám, protože kdyby si koupila něco lepšího k jídlu, už by ji nezbylo ani na těch pár gramů trávy (a nové boty pro malého), které si chce ještě koupit, než ji Úřad práce pošle peníze za další měsíc. Veronika si bere hypotéku na dům a její dceři už bude skoro deset let. A tak bych mohla pokračovat ještě notnou chvíli. Stáváme se otroky společnosti, ekonomie i politiky a pouze ten, který má odvahu, se tomuto systému vzepřít, má doopravdy nárok na to, žít svobodný život. Pouze však do té doby, než mu na něj dojdou peníze. Svým novým zrakem tohle všechno sledujeme a realita se nám skrze něj odráží v mozku. Ten ji někdy prostě přijme a my si poté s pokrčenými rameny řekneme: „No co, vždyť už jsme přeci dospělí.“ anebo ji zarputile odmítáme pochopit a tak nastává situace, kdy si poprvé uvědomíme, že jsme opravdu v blbým věku. Je to věk, kdy nejde už jít zpátky. Věk plný hypoték, vražd, úplatků, bídy, skandálů, rozmanitých názorů, nenávisti, smutku, nemocí a smrti. Úlisně se kolem nás plíží a my jsme donuceni se na tohle všechno dívat s dokořán otevřenýma očima. Začínáme chápat, že neexistuje slovo „neexistuje“ a vše, o čem by se naší nezkažené mysli ani neopovážilo zdát, se může stát trpkou skutečností. Zjistíme, že i ten nejlepší přítel nám může s radostí ublížit a stejně tak to, že lidé nemusí zůstat takovými, jaké jsme je osm let předtím znali. Najednou už nemáme deset cest do různých směrů, ale pouze pár ubohých cestiček, které striktně diktují, že modelkami nemůžeme být, protože jsme moc tlustí a králemi taky ne, protože jsme moc chudí. Uvědomíme si, že láska je záležitost nerespektuhodná, zatímco před nenávistí bychom se měli kát. Naše neposkvrněné tabulky se začínají plnit, ale ať děláme co děláme, krev se z šatů odstraňuje špatně.
I přes tohle všechno však miluju rozmanitost světa. Jako když Baudelaire hledal krásu v ošklivosti, i já se snažím v téhle rozkládající se mršině nacházet co nejvíc krásných věcí. Sice jsem si vědoma toho, že už mi nikdy nebude připadat jako tenkrát, když jsem ho během slepých dětských let vnímala pouze hmatem, sluchem nebo čichem. Vím, že nesmím olizovat zmrzlý zábradlí, že nesmí být legrační dělat ksichty na policejní kamery a v hypermarketech okusovat vystavené kytky. Jenže, proč to vlastně nesmí být legrační? Vážím si svých možností a uvědomuji si, že bych je bez tohohle blbýho věku nevlastnila. Jen je smutné vidět, jak mnozí často zapomínají na to, že jsme kdysi byli všichni stejní. Nebylo chudých a bohatých, černých a bílých, hloupých a chytrých lidí. Teď tomu tak je. Dovolte mi ovšem připomenout vám jednu zásadní věc – lidi jsou různí,ale přitom úplně stejní. Všichni jsme totiž, neskutečně sprostě, od hlavy až k patě, počmáraní jako šašci.
