Existují různé chvíle s různými stupni intenzity rozjímání. Každý člověk to má nastavené individuálně, protože každý člověk vychází z vlastních zkušeností a vnímání světa, tudíž nikdy nelze s plnou platností jmenovat, které chvíle by to měly být. Pro mě osobně je jedna z nejsentimentálnějších chvilek nedělní podvečer. Jsou to totiž chvíle, kdy hlava střízliví a uši si zvykají na podivně mrtvé ticho prázdného bytu. V tyto momenty mě přepadávají, dovolím si vymyslet svůj vlastní pseudointelektuální název, záchvaty myšlenek. Někdo by mi možná řekl, že kdybych investovala alespoň polovinu vynaloženého úsilí do přemýšlení nad jinými věcmi (aktuálně do toho, jak hodlám zpracovat svoji bakalářskou práci), udělala bych mnohem lépe, jak pro sebe, tak pro své okolí. To nepopírám. Myšlenky bez praxe ještě nikdy nikomu nezachránily život. Na druhou stranu, praxe bez myšlenek může mít někdy katastrofální dopad. A to nemám na mysli myšlenky ideologického, politického nebo strategického rázu.
Mám na mysli myšlenky personální (Už ze začátku upozorňuji na to, že veškteré vědecké termíny, které v tomto článku použiju a které vám budou připadat divné, jsem si vymyslela). Chci se dnes zaměřit na téma holoucastu, jenom trochu z jiné stránky. Jsem si předem vědoma toho, že tu akorát ztratím půl hodinu života bojem s větrnými mlýny. Jen mi návštěva koncentračního táboru v Osvětimi opět zavrtala pěticentimetrové šrouby do hlavy. Pomiňme kontext druhé světové války, zapomeňme na data nebo vývoj situace, zaměřme se jenom a pouze na lidi. Ne na „Němce“ a „Židy“, ale na konkrétní existující lidi s obličejem, jménem, bydlištěm, titulem, vlastně vším, co z určitého člověka dělá jedinečnou osobu, osobnost. Když tuhle rozsáhlou problematiku zúžím na hodně hrubý okruh, zbyde mi jenom koncentrační tábor (třeba zrovna ten v Osvětimi) a nacisti týrající vězně. Prvotní otázka je zřejmá – proč? Samozřejmě, historii všichni známe, jenomže paradoxně čím méně konkrétněji na to budeme nahlížet (to znamená, čím stručnější body vyčleníme), tím se nám vyrýsuje těch „proč“ více.
Ví se, že Hitler neměl se samotnou „špinavou“ prací v táborech nic moc společného. Je tedy zvláštní, že sám strůjce nenávistných myšlenek byl, obrazně řečeno, mnohem menší psychopat, než ti, kteří měli za práci jeho názory realizovat. Nejen Mengele, Himmler a další známé firmy, mluvím zde o tisících příslušníků SS, jejichž identita nás z historického hlediska nezajímá. Ti všichni mohli být v závěru mnohem horší (nevím, jestli můžu použít slovo „svině“, ale teď mě jiný ekvivalent nenapadá). Představte si, že se vám načítá video na Youtube, ale máte neuvěřitelně pomalý internet. Červená čára pomaličku postupuje po tmavě šedé a zaplňuje ji, trvá to však hodiny a když už si myslíte, že by to video mohlo být za dvacet minut načtené, protože té červené čárce zbývá už jenom centimetr a půl do konce, sekne se a nepohne se už ani o píď. To bych přirovnala k mé ochotě pochopit mentalitu těchto lidí, která se však v určitém bodu zasekne a dál to prostě nepůjde. Když byli Němci ze začátku zoufalí z ekonomické krize a přišel Hitler s osvobozujícím plánem, chytli se víry a naděje v lepší časy a následovali jeho ideologii. Když se začal rozšiřovat antisemitismus (už v této chvíli by racionálně uvažující člověk ucítil letmý smrad čehosi) a společnost se začla čím dál tím víc zaměřovat na určitou skupinu obyvatel, nebylo to vyloženě zlé, protože oni jsou ta vyvolená rasa, takže se jim nebude ve vzkvétajícím, silném a stabilním území (kam je dovede Hitler) roztahovat kdekdo. Když se Židé a ostatní začali hromadně převážet transporty do koncentračních táborů, nebylo to špatné, protože tam přeci pracovali a byli levní a užiteční...
Jenomže když začali esesáci roztrhávat rodiny a vraždit nevinné lidi, když začali nechávat podvyživené lidi v nejkrutějších mrazech spát ve vlastních výkalech a hnisajících ranách, když začali obušky bít půl roku nemyté, zchátralé vyzáblé tělo dokud mu neroztřískali lebku na krvavou kaši, když začali házet zaživa malé děti, miminka, do pecí, když začali sešívat dvě malé děti kůží k sobě a píchat jim do očí chemikálie a to všechno pomocí rádoby chirurgického vybavení, když začali střílet děti před očima jejich matky, když začali zabíjet lidi nejrůznějšími způsoby, třeba tím, že je utopili v sudu s výkaly a to všechno jenom z vlastního nenasytného rozmaru...
Někde tady v těchto místech se mé video už odmítá načítat. Chtěla bych jenom vědět, jestli to je chutí moci, kterou člověk cítí, když si najednou může beztrestně zabít koho chce, jen protože se ráno omylem polil kávou a nemá dobrou náladu. Nebo snad davové šílenství tak neuvěřitelně zaslepené, že když stojíte nad zkrváceným člověkem, který vás prosí o smrt, nedělá vám problém nejdřív típnout cigaretu a až pak mu dupnout na hlavu. Je mi na zvracení z toho, když lupou oddálím náhled na věc a uvědomím si, že jsem teď nepsala o nějaké vyšinuté sektě pěti kamarádů, kteří jsou mentálně labilní a nedokážou si jiným způsobem vybít svoje choutky, ale o tisících lidí, kteří měli onu identitu, o které jsem ze začátku mluvila a před válkou to byli normální lidé, třeba takoví, které potkáváte denně na ulici. Byli to muži, kteří měli rádi literaturu a dobrou whiskey, ženy se zálibou v hedvábí, řešící začínající vrásky a recepty na nejlepší domácí koláč. Přesto však to byli lidé, kterým nedělalo problém ubít o třicet kilo lehčího vězně a touhle cestou směřovali i své potomky.
Dostávám se k tomu, proč jsem na začátku mluvila o praxi bez personálních myšlenek. I kdyby tyto myšlenky měl alespoň každý druhý člověk, který se na procesu vyvražďování vězňů podílel, historii by to třeba neovlivnilo. Zemřelo by stejně lidí a žádný šťastný konec by se neuskutečnil. Mohlo to ale ušetřit spoustu bolesti a utrpení. Mohlo to ušetřit těch dalších milion „proč“, které se promítaly umírajícímu člověku v hlavě, když s sebou cukal v křečích v plynové komoře a za ruku držel někoho, koho měl fakt moc rád.
