Národní nepohoda trvající od 15. století konečně nese ovoce.

Začalo to kulturní a ekonomickou destrukcí za tzv. husitské revoluce. Později, v 17. století po porážce českého stavovského povstání došlo k popravě 27 osob stavu šlechtického i měšťanského na Staroměstském náměstí.

 Následoval odchod elity národa z řad protestantů do vyhnanství. Šlo o mnohé příslušníky 158 šlechtických rodů a o 30.000 dalších rodin.

Další tři vlny exodu se uskutečnily ve 20. století, před německou okupací a krátce po ní, po Únorovém vítězství pracujícího lidu 1948 a po přátelské okupaci Sovětskou armádou v roce 1968.

Každý totalitní režim má zájem o likvidaci národní inteligence. To se do značné míry dařilo fašistům v koncentračních táborech, komunistům nejen v inscenovaných politických procesech s následnými justičními vraždami ale i v pracovních táborech. Nezapomenutelná je též odveta proti vojákům, kteří bojovali za naše osvobození ve spojeneckých armádách. Naše STB nalezla vynikající učitele v instruktorech ruské NKVD. Nadané děti s nežádoucím sociálním (= třídním ) původem nebyly přijímané na vysoké školy a často ani na střední školy, jak přikazoval třídní boj.

Posléze v době tzv. normalizace po roce 1969 byla část inteligence pronásledovaná zákazem činnosti. Postižení byli spisovatelé, výtvarní umělci i vědečtí pracovníci.

My ostatní jsme se velkou měrou přizpůsobili režimním pravidlům v zájmu svých dětí, které byly rukojmí státu a žádného odporu jsme se neodvážili, a když, tak jen v mezích zákona, ovšem i to bylo riskantní, neb zákonnost byla podřízená orgánům KSČ. Pochopitelně mnohých občanů se nic nedotklo a ti v klidu pojídali své buřty, konečně jako činí i nyní.

Následek se projevil po roce 1989. Hospodářskou a politickou aktivitu do značné míry převzaly zaběhnuté kádry minulého politického systému, lidé často pochybného charakteru, znalí technokracie moci. Jiní vstoupili do politiky z ekonomických důvodů, a setrvávají v ní dodnes, neb jim to zaručuje pohodlný příjem bez rizika. Idealistů, kteří chtějí pracovat pro blaho společnosti a v zájmu země je v politice málo. Podle toho se vyvíjela i politické scéna až do nynější doby.

Pokud v současnosti občané i publicisté žasnou nad vulgaritou, korupcí, zlomyslností a mnohdy nad doslova plebejským chováním na politické scéně, nelze se divit. Podle mého názoru jde o důsledek skryté genocidy v našem národním vývoji. Prostě není odkud brát Duchem nadané politiky.

Jsem však optimistou. Věřím, že jednou přijde čas, kdy do služby národu vstoupí charismatické osobnosti respektující přirozený mravní zákon, a že demokracie se bude opírat o vymahatelný právní řád.

Lad. Peychl  19.5.2015