Druhá světová válka v mém životě. Zakončení.

A bylo po válce. V té době jsem ukončil druhou třídu obecné školy. Pro nás kluky nastal rajský život. Všude byla uskladněná vyřazená vojenská vozidla, transportéry a tanky

. Byla to velká příležitost pro různá dobrodružství. Pilně jsme to vše prolézali a nacházeli nejrůznější trofeje, počínaje hasicími přístroji, přes protiplynové masky, přilby až po bodáky i vzácněji též střelné zbraně. Granátům a protipancéřovým pěstem jsme se však vyhýbali. Ještě za 5 let poté, jsme s kamarádem Petrem nalezli v lese opuštěnou skládku nábojů.Já jsem ke svému smutku vlastnil jen bajonet a zcela nefunkční německý samopal. Všude se pohybovala malá stáda bezprizoných koní a koňského masa byl dostatek.

Za městem, v areálu psychiatrické léčebny byl zřízený zajatecký tábor. Tam i zpět vodili zajatce přímo pod našimi okny. Ti se příležitostně zbavovali vojenských označení i vyznamenání, která jsme potom nalézali v prachu cesty. Zajatci uklízeli ulice a později též pracovali na rekonstrukci mostu přes řeku. Kameny a jiný stavební materiál dopravovali na valnících s loukoťovými koly. Někteří byli zapřažení u oje, jiní tlačili nebo šlapali na loukotě. Piloty do dna řeky zatloukali pomocí primitivních bucharů, které ručně zdvihali a potom pustili. Byla to zajímavá podívaná. Při odpočinku jsme jim nosili vodu a příležitostně též běhali do trafiky k paní Švestkové pro cigarety, za malé kapesné 50 haléřů, ještě platných protektorátních mincí. Pokud jde o ruské vojáky, velice milovali hodinky. Občanům je příležitostně odejímali"Davaj časi", nebo v lepším případě za ně nabízeli různé věci výměnou. Můj tatínek v té době měl přidělené osobní auto s vojenských řidičem, který mu byl též osobním strážcem. Bylo to potřebné, neboť v lesích se ještě leckde skrývali němečtí vojáci. Voják tatínka a často i mne jako spolujezdce doprovázel po kraji, když tatínek navštěvoval své ležící nemocné. ( V té době bylo normální, že praktičtí lékaři ležící pacienty navštěvovali v jejich domovech).

První poválečná léta byla pro nás kluky velkou inspirací.  Ve městě se zformovaly dvě armády-Horňáků a Dolňáků, ale i menší tlupy Maršíkovců, Pěchovců a jiné. Byli jsme vyzbrojení tyčemi, hasícími přístroji a kameny. Já jsem měl šavli, která u nepřátel budila značný respekt. Přilbu zpravidla nosil jen vůdce. Ve vzájemných bojích v parku nebo na předměstí jsme se bili hlava nehlava. Též jsme brali zajatce, které jsme zpravidla na nejrůznějších místech těla pálili kopřivami.

Velice si dále pamatuji, jak občané města s elánem všude uklízeli a zvelebovali městský park i za pomoci nás dětí. Ale to už je o něčem jiném.
Děkuji všem zájemcům, kteří věnovali svoji trpělivou pozornost vzpomínkám pamětníka.

Lad.Peychl. 8.5.2015