Druhá světová válka v mém životě. Druhá část..

V dubnu roku 1945 jsem končil druhou třídu tehdejší obecné školy.Vyučování bylo nepravidelné jednak pro nedostatek uhlí,  jednak pro časté letecké poplachy. Koncem dubna jsme přestali chodit do školy úplně.  

Svůj čas jsem trávil sedě na stole u okna,  a protože jsme bydlili hned vedle mostu přes Sázavu, mohl jsem pozorovat veškeré dění, které se tam odvíjelo.
 Přes most se pozvolna šinuly dlouhé kolony povozů tažených koňmi, každý vůz měl pod korbou zavěšený kbelík a na těch vozech pod plachtami cestovaly celé rodiny uprchlíků, pravděpodobně z východního Německa, kam již zasáhla válečná vřava. Ve vozech měli jen peřiny a nejnutnější věci potřebné k životu.Tyto kolony směřovaly do jižních Čech směrem přes Tábor. Pamatuji si, že jednoho dne byl můj tatínek, praktický lékař, požádán, aby v jednom takovém voze pomohl ženě při porodu. Koncem dubna stejným směrem potom postupovaly kolony německé armády, směřující od Prahy .

Všichni se ve městě připravovali na případný vojenský střet. Obyvatelé našeho domu uložili své cennosti a vzácné věci do jedné sklepní místnosti, kterou potom pan domovník zazdil. Můj tatínek tam uložil zásobu léků a některé přístroje z ordinace. Rovněž nezahálela místní vojenská posádka. U vjezdu na most budovali vojáci z kmenů stromů jakousi palisádovou bránu, která měla Rusům zabránit ve vjezdu do města. Jak se ale později ukázalo, při všeobecném úprku se na uzavření zapomnělo.

Přišel 5. květen. Všichni jsme doma seděli u přijímače a naslouchali volání rozhlasu o pomoc Praze. Dodnes mi zní v uších to naléhavé volání i v ruském jazyce. Ve městě zahájil činnost revoluční národní výbor a majitel koloniálu pan Pařík si oblékl uniformu čs. armády s hodností majora. Nasedl do rybářské veslice a jezdil pod mostem. Hlídkoval, aby Němci při ústupu most nevyhodili do povětří. Místní velitelství však vyhlásilo stanné právo, 15 členů národního výboru zatklo a v jednom lomu je popravilo zastřelením. Pan Pařík již potom na lodičce nejezdil. Tatínek rozhodl, že mne i s tetou ukryje před válečnou vřavou do bezpečí a to v Krupé ve statku pana Sezemského, který tam byl starostou.

Odpoledne za deštivého dne ( asi 7. nebo 8.5.) nás naložil do své černé  tatry Hadimrštky a jeli jsme na venkov. Auto měl označené velkých červeným křížem. U vjezdu do obce nás zastavila hlídka se samopaly. Vojáci prohledali auto, zda nevezeme zbraně, potom si jeden voják sedl na blatník a doprovázel nás ke statku pana Sezemského. Se zlou jsme se však potázali. Statek byl obsazený vojáky, v kuchyni bylo pod dozorem  mnoho žen a dětí z vesnice. Tatínek požádal o slyšení u velitele. Dozvěděl se, že ve vesnici jsou ukryté zbraně. Všichni muži jsou uvězněni a pokud do 8 hodin druhého dne nebudou zbraně vydané, muži budou zastřeleni. Za těchto okolností jsme se obrátili a vraceli jsme se zpět domů. (Nakonec tam všechno dobře skončilo). Při vjezdu do města na nás jiná  hlídka mávala a vojáci volali ať si pospíšíme, že již nastává zákaz vycházení. Úspěšně jsme zajeli do garáže a já s tetou jsme se ubytovali u babičky, která bydlila sice též u řeky ale poněkud dál od mostu.

Lad. Peychl  6. 5. 2015