A přišel 9. květen 1945. Všecky nás probudila ohlušující rána z tanku, směrem od Jihlavy. Ruče jsme prchali do sklepa.
. Tam se již shromáždili všichni obyvatelé tříposchoďového domu a s chutí se jali pojídat své zásoby, uschované pro tyto okamžiky. Protože moje babička nic připravené neměla, dostal jsem od sousedky jednu sušenku. Kolem zabedněných okem dupaly vojenské boty. Asi za hodinu vše utichlo a jen od mostu přes řeku se ozývaly klapavé zvuky přijíždějících tanků. Opatrně jsme se nahrnuli do domovních dveří, paní Kotyzová se vyklonila a jala se mávat československým praporem.
Moji rodiče zůstávali ve svém bytě v domě u mostu. Podle výpovědi maminky, sotva se ozval ten výstřel, vyskočil tatínek z postele a tak jak byl, prchal do sklepa, jen v ponožkách. Teprve později mu tam maminka přinesla boty a kabát, aby nenastydl. Z vyprávění si dále pamatuji, že na dveře suterenní chodby toho domu zoufale bušili vojáci, kteří se prohlašovali za "vlasovce". Žádali o možnost ukrytí. Všichni muži drželi dveře, aby jim ve vstupu zabránili. ( Vlasovci byli příslušníci Ruské osvobozenecké armády, vedené generálem Vlasovem.)
Odpoledne toho dne jsme vyrazili do ulic. Všude byla opuštěná německá vojenská vozba a ulicemi projížděli směrem na Prahu kolony ruských tanků a nákladních aut, obsypaných vojáky. Lidé stáli na ulici, byli šťastní a mávali jim. Jiní vojáci kráčeli pěšky podél silnice. Kolemstojící jim podávali jídlo a vodu. S tetou jsme došli na náměstí. Tam jsem prvně a naposled viděl několik mrtvých německých vojáků. Leželi na zemi přikrytí pokrývkami. Teta mi jednoho odkryla, abych si ho mohl prohlédnout. Přílišný dojem to však na mne neučinilo. Tím skončilo naše osvobození.
Lad.Peychl 7.5.2015
