Některé události z doby II. světové války se mi v dětství hluboce vryly do paměti. Zde své vzpomínky svěřuji ve svém blogu.
Druhá světová válka v mém životě ( 1. část).
První vzpomínka z mého života v Německém Brodě se váže na setkání s německými důstojníky, když jsem byl na vyjížďce kočárkem v městském parku, kam se mnou jezdívala teta. Vojáci se nade mnou skláněli a s tetou laškovali. Myslím, že jsem jim spíš sloužil za pomůcku, jak tetu balit.
Později, to jsem už částečně bral rozum, jsem se kamarádil s majorem, panem Millerem, který pracoval na místním cvičném letišti. Pan Miller mi půjčoval čepici a říkal, že má doma podobného kloučka. Odehrávalo se to na balkoně vily po mé babičce, kterou (tu vilu) Němci zabrali pro ubytování. Ten pan Miller byl později zastřelen v Rusku.
Další časná vzpomínka se váže k podívané na havarovanou stihačku. Tam mi strážný dovolil, abych za asistence svého strýce zaujal místo na sedačce pilota.
Můj pobyt v obecné škole by zpestřený stěhováním. První třídu jsem absolvoval zprvu v blízké vesnici a později v budově místního gymnázia, které bylo však zrušeno. Jednoho dne přišli vojáci se samopaly a s přilbami ( jako vystřižení z válečného filmu). Jeden z nich česky pravil: “ Jděte domů “. Byli jsme nadšení a ihned jsme se jali prchat ze školy. Málem jsme přitom ušlapali paní učitelku Petrovou, která se nám postavila do cesty, chtíc nám zabránit v útěku. Z budovy té školy potom vybudovali vojenský lazaret.
Ve studiu jsme potom pokračovali v budově místního sirotčince, odkud byly opuštěné děti vystěhovány. Druhou třídu jsme potom absolvovali ve škole u kostela, kde jsme setrvali až do 5. třídy, to již po osvobození. Dobře se pamatuji na výuku německého jazyka a na didaktické promluvy o tom, jak vůdce Adolf Hitler miluje náš národ a jistotně nás ochrání před porobou od ruských bolševiků. Myslím, že kdyby se do toho nepletl, mohlo to dopadnout jinak.
Velkým zážitkem pro nás kluky ( holky chodily z mravnostních důvodů odděleně do jiné školy) byly úprky do sklepa při poplachu v době přeletů spojeneckých leteckých svazů. Meloun, který šišlal se vždy strachem počůral. My ostatní jsme však nálety brali jako zpestření výuky. Jednou v roce 1944 některý z pilotů však vyprázdnil zbývající pumy do parku a k velkému neštěstí tak zemřeli tři žáci z vyššího ročníku, kteří v těch místech tlačili vozík s papírem do sběru. Jedna puma v areálu blízké obchodní školy nevybuchla. K té pumě potom byli povoláni vězňové z městské šatlavy a odvezli ji na bezpečné místo.
Z doby okupace se mi ještě vryly do paměti dva dojmy. To když Adolf Hitler měl v dubnu svátek. Veškeré domy v naší ulici byly ověšené vlajkami s hákovým křížem na červeném pozadí. Byl to nádherný pohled. Pozdější oslavy Velké říjnové socialistické revoluce ve srovnání s tím byly ubohou atrapou.
Nakonec vzpomínám na jednorázovou povinnost vylepit do všech oken plakáty s „V “ na znamení vítězného tažení německých vojsk k Moskvě. Později ty plakáty v tichosti zmizely.
Lad. Peychl 5.5.2015
