Miluju Tě. Nikdy Tě neopustím.
Život bez Tebe by pro mě neměl smysl. Celý život jsem
čekal na někoho jako jsi Ty. Když tě vidím, celé
tělo se mi chvěje. Krávo blbá a tlustá. Idiote
ožralej. Počkej u rozvodu. Zdrbu z tebe kůži. Podám na
tebe trestní oznámení, že neplatíš
alimenty. Nenávidím tě. Lituju dne, kdy jsem tě
poznal(a).....
To i to je vztah. Jak blízko je od lásky k nenávisti. Jak málo (nebo moc?) stačí, aby dva lidé, kteří se milovali, najednou měli pocit, že vedle sebe a spolu nemohou vydržet. Tolik báchorek, pověr, pořekadel se o lásce a partnerském vztahu dvou lidí traduje. Když se na vás dívá a rozšíří se mu (jí) zorničky, upřímně vás miluje. Růžové brýle padají po třech až šesti měsících. Když s vámi nespí, má milence (milenku). Když vám denně neřekne, jak vás miluje, určitě už vás tedy nemiluje. Co z toho je z části pravda, co z toho jsou holé nesmysly, co je a není pravda, co je a co není možné , je na posouzení každého.
Fakt je, že v dnešní době přežívá menšina vztahů, manželství. Podle některých statistik končí v České republice rozvodem 60-70% manželství. Takže 60 až 70 párů ze sta, které si za začátku šeptali ta hezká slovíčka se z nějakého důvodu rozchází. Proč? Nevěra, neporozumění, absence tolerance a pochopení, rozdílné názory a pohledy na život a na svět, alkohol, sociální problémy a spousta dalšího. Těch věcí je strašně moc. Je to tím, že my od partnera očekáváme víc, než nám může nebo chce dát? Nebo partner očekává od nás něco, co my nejsme schopni nebo ochotni dát jemu? Vidíme teď to, co jsme neviděli dřív? Vadí teď to, co dřív bylo nepodstatnou maličkostí? Nebo se prostě jenom snažíme přizpůsobit našeho partnera našemu vysněnému ideálu, místo toho, abychom náš ideál přizpůsobovali tomu, kdo se vedle nás denně ráno probouzí a s kým ráno snídáme a večer večeříme.
Jistě, je řada párů, které mají tu „noblesu“, že jsou schopni se rozejít v klidu a míru a po rozchodu jsou schopni být i dobrými řekněme „kamarády“ v tom smyslu, že potřebuje-li jeden něco, s důvěrou se na toho druhého může obrátit a ví, že se mu nedostane odmítnutí. Ale je také strašně moc párů, pro které se období rozchodu nebo rozvodu stane dramatickou událostí. Urážky, ponižování, řev, někdy dojde i na pěsti. Někde děti jsou, někde děti nejsou. Někde se dělí jenom domy, auta, firmy a ostatní majetek, někde se „dělí“ i děti.
Když jsem se vdávala, poslechla jsem pověry. Měla jsem na sobě něco modrého, něco darovaného, něco půjčeného a něco zděděného. A věřila jsem, že mi to přinese štěstí. A přála jsem si, abych nevěstou byla jenom jednou v životě a nikdy nepoznala to, co to znamená rozvodový právník a rozvodový soud. A dál věřím svému přání a dál si přeju, aby se mi tohle přání splnilo. A přála bych to přání všem. To splněné přání.
Nespím s tebou, protože chlastáš. Chlastám, protože se mnou nespíš. Tak jak to tedy je? Kdo je na vině? Ten, kdo s tím druhým nespí, nebo ten, který chlastá? Na vině jsou podle mého názoru oba dva.
A tak jsem si vzpomněla na pana doktora Plzáka, který v jednom rozhovoru pravil, že milovat znamená bát se o toho druhého, milovat znamená přát tomu druhému štěstí a milovat znamená být nervozní, jestli námi milovaný člověk je v pořádku a spokojený. Co na tom je pravdy, to by každý měl zhodnotit sám v sobě.
Inspirací k napsání tohoto blogu je příběh mého známého. Měl ženu, měl dospělou dceru, dům, auto, práci, psa, všichni byli zdraví. Svou ženu miloval. Myslel si, že víc už milovat nemůže. Nedokázal unést to, že i když měl pocit, jak vroucně miluje, manželství procházelo dlouhodobou krizí. Nedokázali krizi vyřešit. Dnes je krize „vyřešena“. Známý dobrovolně odešel ze světa vlastní rukou..............ani on ani jeho žena nedokázali najít odpově´d na otázku, jestli je na vině ten, kdo s tím druhým nespí anebo ten, kdo chlastá.
PS: pro šťouraly – věta „nespím s tebou, protože chlastáš. Chlasám, protože se mnou nespíš“ je zde použita jako metafora a je to věta vyňatá z dialogu partnerů z jednoho amerického filmu.
