Filip
Renč. Ministerstvo dopravy. Kampaň. Brutální.
Nevhodná. Neetická.
Tato slova charakterizují z pohledu určitých jedinců kampaň ministerstva dopravy týkající se “pokusu” zvýšit bezpečnost provozu na našich silnicích a snížit počet tragických dopravních nehod, při kterých umírají lidé. Kampaň natočil režisér Filip Renč a nutno podotknout, že se tohoto úkolu zhostil velice dobře. Jenomže.....
Jenomže médii prosakují informaci, že jistí lidé, jisté skupinky lidí, říkejme jim “etické komise” s touto kampaní až tak nesouhlasí. Je brutální. Je neetická. Zobrazuje drastické detaily. Ukazuje krev. Ukazuje mrtvé nevěsty, ukazuje mrtvé děti.
Chceme varovat před tím, že požívání marihuany a jiných omamných a psychotropních látek před řízením vozu je nebezpečné. Natočíme šot. On se ožení, sedne do auta, vedle něj sedí jeho krásná, mladá novomanželka a na zadních sedadlech vozu sedí zřejmě jejich dva svědci. Také on a ona. Kamsi jedou, je po obřadu, maminky a tatínkové už sladce spí s pocitem, že kluk je z domu a holka v dobrých rukou, takže zábavě nic nestojí v cestě. Dají jointíka, nebo špeka chcete-li. Pro neznalé, požijí marihuanu. Řidič vozu ztrácí vlivem požití drogy koncentraci, přehlíží značku dávající mu znamení, že nejede po hlavní a během několika sekund je smeten rozjetým autobusem. Střih. Nevěsta leží na vozovce v zakrvácených svatebních šatech, nad ní se sklání zoufalý ženich a téměř hystericky řve “dýchej, dýchej”. V pozadí se v pláči a křeči svíjí druhá z žen, které byly ve voze a vzlyká. Brutalita? Drastický záběr? Ne, možná a relativně dost pravděpodobná realita toho, co se může stát. Ale podle “nějaké etické komise” je to brutální? Dáme tedy přes obličej zkrvavené nevěsty rozmlžené kolečko jako by to byl penis vyvinutého pornoherce, který svou chloubu náhodou v televizi ukazuje před desátou hodinou večerní? Aby to nebylo tak brutální?
Manželé nasedají do vozu, on řídí, ona si sedá na zadní sedačky s malým batoletem. Chceme poukázat na důležitost používání dětských sedaček pro děti. On říká, že jedou jenom kousek, že to je zbytečné. Ona neprotestuje. Střih. Automobil jede, jede, najednou je třeba prudce zabrzdit. Řidič zabrzdí, žena nereaguje, dítě jí vyletí z náručí a skončí na předním skle vozu. Praská čelní sklo, je vidět krev a slyšet tiché a slabé naříkání. Brutální? Ne, velice reálné. Ale raději bychom měli dát přes tělíčko dítěte rozmlžené kolečko, aby snad nebylo vidět, že tomu křehkému dětskému tělíčku stačí vrazit do předního skla automobilu, aby se rozlámalo a polámalo a umřelo. To by přeci bylo brutální.
Nevadí, že se v médiích denně objevují záběry mrtvol, rozpáraných břich, lezoucích vnitřností. Bezesporu řada zámořských kinematografických veleděl disponuje celou řadou takových “unikátních záběrů”. Další typy snímků pak disponují nejmodernějším arsenálem zbraní, které pomalu střílí a zabíjí na základě pouhé myšlenky a přání jejich majitele. Tam ale není potřeba dávat zamlžená kolečka. To jsou filmy. To je “kinematografie”.
Ale realitě dáme zamlžené kolečko. Chceme překrývat záběr, který by se mohl snad zdát brutální. Co na tom, že záchranářům, policistům a hasičům NIKDO taková zamlžená kolečka nedává, když jedou k dopravním nehodám a po 30 minutách snahy mohou jenom konstatovat “exitus” , přikrýt tělo a zavolat funebráky. Zajímá někoho, že mladí kluci, co nasotupí k policistům nebo hasičům si každý dřív nebo později prožijí první “smrťák”. Musí se s tím srovnat, pokud takovou práci chtějí dělat dál. Nedostanou zamlžené kolečko. Ani záchranáři ho nedostanou. Dostanou možnost v přítomnosti kolegů a kamarádů možná tak zapít “svou první profesní tragédii”, ale pokud to chtějí dělat dál, musí se smířit s tím, že smrt se velice jednodušše může stát běžnou součástí jejich profesního života.
Proč bychom my ostatní, kdo nehody zaviňujeme, nebo se stáváme jejich účastníky měli mít nárok na zamlžené kolečko? Proč bychom měli být chráněni před realitou? Před tím, co se denně na silnicích děje? Je prokázané, že vizuální vjem působí na mozek intenzivněji než vjem textový. Jinak řečeno, jinak na nás působí přečtení článku o tom, že na českých silnících v období x až y zahynulo tolik a tolik lidí, z toho tolik a tolik dětí mladších 15 let a jinak zapůsobí velice dobře a šikovně natočený spot režiséra Renče, který to UKÁŽE. Kdyby se našel jeden jediný táta, který odveze svou ženu s dítětem do jesliček, které jsou vzdáleny 500 metrů od domova a přesto ženě přikáže, aby dítě usadila do dětské sedačky, kdyby se našel jeden jediný ženich, který řekne “děcka, dojedeme do hospody a jointa si dáme až tam”, PAK TAHLE KAMPAŇ MÁ SMYSL.
