Ve sporu s Klausem stojím plně za ministrem Bursíkem

Není překvapením, že téma udržitelného rozvoje, jehož nejaktuálnějším aspektem je aspekt globálního oteplování (které je sice vděčným mediálním tématem, bohužel velmi povrchně panem prezidentem uváděným, kdy apeluje na zájem o senzačnost) nevyvolalo větší počet seriozních odborných prací a oponentur v České republice.  Kvituji proto snahu ministra Martina Bursíka seznámit pana prezidenta s postojem české exekutivy k této problematice. Nemohu pochopit to, že Václav Klaus postoje českého ministerstva odmítá a dále setrvává na svém i přesto, že způsobí sobě a bohužel i České republice globální ostudu (viz Dopis prezidenta republiky Martinu Bursíkovi, 10.9.2007).

Zejména u představitelů Strany zelených, kteří se dosud tvářili jako koncesovaní strážci pravé ekologické víry, nelze zaznamenat větší publicistický ruch, jenž by překryl Klausovu tezi, že úsilí o větší ekologickou bezpečnost je útokem na svobodu člověka. Proto lze jen přivítat právě přípis ministerstva Martina Bursíka, který je psán kvalifikovaně, s komplexním záběrem zahrnujícím všechna rozhodující hlediska, je srozumitelný a přesvědčivý ve svých vývodech a závěrech – a především v něm naznačená pozice ČR je nanejvýš potřebná. Je zároveň fundovanou polemikou s Klausovou obsesí bojovníka za svobodu, útočícího proti hrozbám environmentalismu jakožto novodobému ideologickému terorismu. Což je účelová smyšlenka, která má za úkol vzbudit strach před ekology. Nezakrývám, že se strachem pracuje i ekologické hnutí – tento strach je však opřen o argumenty většiny světové vědecké komunity. Nelze se proto divit, že prezident se zřejmě nechává ve své antiekologické inzerci sponzorovat nadací (Heartland Institut), jež je financována i světově největší ropnou společností ExxonMobil (ČTK, 11.9.2007), kterou volání po snížení emisí skleníkových plynů nejvíce ohrožuje.

          Téma dopadů klimatických změn je příležitostí zapojit je do širších myšlenkových souvislostí s existenciálním bytím. Žijeme v době, ve které již vyhasl civilizační optimismus l9. století založený na antropocentrické (člověko-středné) orientaci. Pokrok, o který se prezident opírá, může být dnes už fikcí. Vývoj nemusí být vždy lineární. Je spíše poznamenán zvraty, regresí, retardačními pohyby, které nás vracejí do období již jednou překonanými. Ona vize z přelomu 80. a 90. let minulého století, která Klause formovala, že právě nyní nastává ona bájná Hegelova a Fukuyamova chvíle, kdy dějiny světa se zastaví a ztuhnou ve své dokonalosti, se prokázala jako naivní iluze. Jsme ve fázi, kdy ochrana všeho živého je předpokladem i přežití člověka (biocentrizmus). Především, svět se nestal bezpečnější. Požáry v Řecku nemají v historickém rozměru srovnání. Bezmocnost rozvojového světa ale i bezmocnost technicky nejvyspělejší země světa vůči nezměrným přírodním katastrofám, jejichž děsivost se stupňuje, domácí neštěstí, jakými byly zničující povodně, nemají v moderní době obdoby. Je nadbytečné sčítat tuto ponurou statistiku, stačí sledovat denní zpravodajství. V jistém, nadneseném smyslu, dnešní svět pohleděl již do tváře ekologické krize, kterou tak rád Václav Klaus zpochybňuje.

         Žijeme v epoše myšlenkové skepse, sama idea udržitelného rozvoje ve své podstatě je ideou skeptickou, resp. vyvěrající ze skeptického positivního myšlení. Současná doba přináší nová nebezpečí, z nichž to ekologické nabylo již globálních rozměrů. Jsou natolik zřejmá, že je hloupostí je bagatelizovat nebo popírat. Představuje cosi jako tektonický zlom současných civilizací, který se láme přímo v samotných existenciálních základech naší společnosti. Bylo by kapitulací lidského intelektu vytěsňovat tuto hrozbu z naší pozornosti, nejednat preventivně, nebýt připraven předcházet hrozbám, schovávat hlavu do písku před vývojem, k němuž sami ze své vůle zpozdile přispíváme. Bránit tomuto poznání, podléhat nějakým klausovským mystifikacím, znamená chovat se proti rozumu, znamená ochromit samou lidskou sebezáchovu.

         Zdá se, že naše technologická civilizace, civilizace hojnosti a přebytku, svým živelným samospádem dospěla již k těm limitům, jež ohrožují přírodní rovnováhu. Naše technologická civilizace svými zakódovanými spouštěcími mechanizmy téměř automaticky a zcela spontánně se jako slapová vlna řítí k sebedestrukci a katastrofám. Situace je taková, že tato civilizace se jako produkt lidské vůle a energie obrací proti sobě samé. Člověk dnešního světa je svědkem vlastních obětí. Přesto je s to uvěřit uspokojit se iracionálním působením argumentů ve směru „laissez passer² a nechat věcem volný průběh a nezasahovat do nich.

Do ideologického skanzenu domácí pravice patří také tvrzení o tom, že svoboda je nepoměrně vyšší hodnotou než bezpečnost a život člověka, potažmo civilizace. Z celého evropského dějinného vývoje naopak vyplývá, že historické zápasy se děly především jako zápasy o větší bezpečnost lidí, zápasy o stále větší ochranu před zvůlí a násilím, o ochranu před nebezpečím. Bezpečnost člověka, bezpečnost lidí je předpokladem požívání svobody, svoboda nemůže existovat bez ochrany života. Základem lidské vůle je osvobození se od strachu, osvobození se od závislosti životem či existencí.

Jestliže se veškerá politická a ekonomická moudrost klausismu v první polovině 90. let vyznačovala plýtváním národního bohatství hospodářských prostředků a plýtváním sociální důvěry, pak opětný nástup pravice po roce 2006 se manifestuje další svou pochybnou kvalitou, totiž bezmezným šířením a prosazováním individuálního a skupinového sobectví. Dnes se jedná o sobectví ekologické, existenciální, které je v plném rozporu se sociálnědemokratickou solidaritou mezilidskou, mezigenerační i mezidruhovou.