FEP 9: Otazníky nad antropo-biocentrizmem očima právníka

Budoucí generace nemají mít méně práv, než generace dnešní. Je proto otázkou, jak dalece jsou práva budoucích generací v platném právu již implicitně obsažena? Kde je příroda chráněna pozitivním právem, děje se tak kvůli člověku – zákony na ochranu životního prostředí mají jádro v antropocentrismu: Právo je to, co je ku prospěchu především člověku. Kdo však posoudí, co je ku prospěchu budoucích generací a kdo je oprávněn hájit práva těchto příštích pokolení? Z předcházejících článků víme, že řešením by mohlo být přiznání takového statutu životnímu prostředí, aby umožňovalo existenci i ostatních druhů (vedle člověka). Tento statut by byl základem rozchodu s res cogitans směrem k res extensa.

Uvážíme-li v této souvislosti, že právo je souhrnem státem uznaných a vynucovaných pravidel lidského chování, tj. zákazů a příkazů, pak je zřejmé, že právní povinnost musí být vždy primární a od ní se teprve odvozuje korelativní subjektivní právo někoho jiného. Zároveň je nepochybné, že právní povinnosti lze ukládat jen tomu, kdo má schopnost být nositelem právních povinností – tj. lidem. Ve vztahu k životnímu prostředí by šlo o povinnost jej nepoškozovat a dojde-li k jeho poškození o povinnost napravit vzniklou ekologickou újmu na něm. Z ryze logického přístupu pak vyplývá, že životní prostředí může být nositelem toliko práv odvozených od určitých shora uvedených povinností lidí. To předpokládá zvláštní odvozený typ právní subjektivity životního prostředí, a to způsobilost toliko k právům (odpovídajícím povinnostem lidí), a sice (stručně řečeno) k právu na existenci a na zachování (ochranu) a obnovu jeho funkcí.  

 Pokud jde o vlastnické vztahy k životnímu prostředí,  nejprve se pokusme blíže proniknout do základů teorie vlastnického práva, neboť si musíme vyřešit otázku, za jakých okolností životní prostředí, resp. jeho složky, mohou nebo nemohou být ve vlastnictví soukromého subjektu, tj. věcí. Zodpovězení této otázky je důležité v tom smyslu, že subjekt práva by neměl být zároveň objektem práva.   

Vzhledem k tomu, že subjektem práva, jak jsem uvedl, by neměla být věc, která je naopak předmětem vlastnictví, zabývejme se její definicí. Platné právo (občanský zákoník) pojem věci nedefinuje. Tuto definici obsahoval rakouský obecný občanský zákoník z r. 1811, který stanovil v § 285,  že „Věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od člověka a slouží potřebě lidí.“ My bychom museli dodat: „a vše, co je rozdílné od životního prostředí“. To však vyžaduje určitou redukci ve smyslu chápání pojmu životního prostředí na „vše co existuje bez přičinění člověka, resp. není jeho produktem“.  

Vycházejme proto dále z komentáře Roučkova – Sedláčkova (k čs. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi (Rouček, Sedláček), II. Díl). Podle něj má věc tři pojmové znaky: rozdílnost od osoby (negativní znak), slouží k potřebě lidí (pozitivní znak) a samostatná existence nezávisle na tom, zda jde o hmotný či nehmotný statek. Dále vycházejme z Knappova díla, který ve své učebnici občanského práva naopak dovozuje, že věcí se rozumí „toliko hmotné předměty (res corporales), za předpokladu, že jsou ovladatelné a užitečné, tj. že slouží potřebám lidí“. Knappovo znakové vymezení pojmu věci, jakkoli se neopírá o platnou právní úpravu, spočívá v hmotnosti, ovladatelnosti a užitečnosti. Oproti tradiční definici v obecném občanském zákoníku chybí zde též hledisko rozdílnosti od člověka a výslovné uvedení znaku samostatnosti věci. Ovladatelnost věci, stejně jako její užitečnost, je třeba posuzovat objektivně. Nezáleží tedy na tom, zda určitá věc je ovladatelná (užitečná) v daném okamžiku nebo určitou osobou, ale na tom, zda je v dosahu lidských možností ji ovládat (užívat), aniž by ztratila své vlastnosti.  

Autoři těchto komentářů dále uvádějí, že přírodní síly (např. energie) se tradičně počítaly za věci v právním smyslu; jsou předmětem práv a povinností za stejných předpokladů jako hmotné předměty, tj. jsou-li ovladatelné a užitečné. Tyto vlastnosti přírodních sil je dle tohoto pojetí třeba posuzovat z hlediska vývoje společnosti, zejména vývoje vědeckého poznání a techniky. Tedy např. energie vodní, parní, elektrická i jaderná existovaly  dříve, než se staly ovladatelnými a užitečnými. Věcmi v právním smyslu se však staly teprve tím, že byly ovládnuty. 

A nyní se vraťme k našemu problému – srovnejme kombinaci uvedených definičních znaků „věci“ se substančními vlastnostmi životního prostředí a jeho složek.

Znak první - rozdílnost od osoby. Požadavek antropo-biocentrismu vychází z následujících úvah: jestliže člověk není věcí ani jako osobnost, ani jako fyziologická jednotka, tak ani životní prostředí by nemělo být věcí. Dále, jestliže věcí není ani lidské tělo, ani jednotlivé jeho části, pak by neměla být věcí ani planeta Země jakožto nositelka životního prostředí, ani jednotlivé složky životního prostředí. Na druhé straně, pokud se oddělené části lidského těla věcmi stát mohou, pak i oddělené části složek životního prostředí mohou být předmětem vlastnického práva. To, že uvedené hypotézy vážící se k prvnímu pojmovému znaku jsou obhajitelné vyplyne z rozboru následujících znaků.

 Znak druhý - užitečnost věci - předpokládá alespoň možnost, aby dotčený předmět mohl sloužit k užívání lidmi. Aby mohla být tato podmínka splněna, předpokládá to ovladatelnost věci (zde je skryta podstata tohoto pojmového znaku) - slovy komentáře, aby předmět byl „dostupný lidskému panství“. Zde také komentář poznamenává, že „tekoucí voda“ a „otevřené moře“, podobně jako např. sluneční světlo, mraky nejsou věcmi právě proto, že nejsou „dostupné lidskému panství“. Potíže nastanou v okamžiku, kdy jde o hmotné složky životního prostředí, které jsou v pevném skupenství. Zde nám však napomůže fakt, že pod ovládnutím věci, která je přírodního charakteru, si většina teoretiků představuje její vydělení z přirozeného prostředí – např. nabráním vody do nádoby, odchycením volně žijícího živočicha, vytěžení nerostu apod., což se velmi blíží k analogii se shora uvedeným „zvěcněním“ oddělené části těla. Obecně to znamená, že pokud je složka životního prostředí součástí celku – tj. plní své funkce ve vztahu k životnímu prostředí, lze ji považovat za neovládnutou. Uznává se však, že pojem věci je určen hlediskem účelovým (teleologickým) a okolnost, zda předmět slouží potřebám lidí, je dána vztahem tohoto předmětu k lidským potřebám, že tedy nejde o vlastnost spočívající ve věci samé. Člověk člověku však také může být užitečný ve smyslu vzájemné spolupráce, sounáležitosti a lásky, aniž by se vzájemně vlastnili, proto i životní prostředí ve vztahu k lidstvu a naopak by mělo být pojímáno v partnerských relacích – člověk bez životního prostředí je nemyslitelný a kulturní prostředí (tak je nutno chápat životní prostředí v současné době) bez citlivé lidské práce taktéž.

Znak třetí - hledisko samostatnosti věci - dovozuje citovaný komentář systematickým výkladem. Věc musí být samostatnou jednotkou (to je z hlediska autorů komentáře další důvod, proč „tekoucí voda“ a další obdobné statky nejsou věcmi). Věcí není ani to, co je  pouhou součástí věci jiné (např. cihla zastavěná do domu není věcí). To velmi úzce souvisí i s druhým  uvedeným pojmovým znakem věci. I když například zvíře nebo rostlina jsou vždy samostatnou věcí po jejich oddělení ze životního prostředí bez ohledu na to, kdy se tak stalo například z hlediska druhu  – hospodářské zvíře, pšenice na poli, pak to ještě neznamená, že nebudeme považovat za součást životního prostředí volně žijící živočichy nebo planě rostoucí rostliny. Lze dokonce říci, že i když pozemek je objektem vlastnického práva, nestává se proto nevyhnutelně věcí i půda, která jako hmotný substrát země dosud v našem právním řádu definována není. Jestliže připustíme, že půda je obdobně jako například strom nebo nevyhrazený nerost součástí pozemku, nikoliv tedy, že je pozemek půdou tvořen, pak je třeba si položit otázku, čím je tvořena hmotná složka pozemku oproštěná od svých součástí, resp. po jejich oddělení. Jestliže odpověď zní, že taková hmotná složka neexistuje, pak nelze mluvit ani o trojrozměrném charakteru pozemku, resp. je třeba říci, že pozemek  je pouze plochou, která je geometricky a polohově určena a zobrazena v katastrální mapě a označena parcelním číslem, a pouze jako takový je předmětem vlastnictví. Pozemek s půdou, rostlinou, podzemní vodou nebo nerostem nelze ztotožňovat, neboť jsou samostatně určeny. 

Dřívější nauka (Randa) si v těchto případech* pomáhala konstrukcí, že nejde o „vlastnictví“ v pravém slova smyslu, ale o souhrn všech jednotlivých oprávnění, např. k „vodním užitkům“, jelikož voda v řekách se považovala za res omnium communis (veřejný statek). I v případě půdy a dalších složek životního prostředí by bylo možné volit tuto konstrukci, když oprávnění k produkčním funkcím půdy, lesa apod. by mohlo svědčit vlastníku pozemku (rozuměj nehmotné dvourozměrné věci, která vymezuje určitá výhradní práva jejího vlastníka  k využití veřejného statku (půdě a krajině), který je pozemkem de iure ohraničen)  a oprávnění k mimoprodukčním funkcím by formou právního institutu obecného užívání bylo za určitých zákonných omezení svěřeno všem. 

Obdobným způsobem je tedy možné  vyhovět požadavku na subjektivizaci všech složek životního prostředí. Vlastnická práva k nim by bylo možné  získat až po jejich oddělení ze životního prostředí – lze tedy mluvit o vlastnictví ke skrývce v případě půdy, vytěženému nerostu v případě horniny, pokácenému stromu v případě lesa apod. I když hmotný a tuhý charakter půdy, hornin, živočichů a rostlin na rozdíl od charakteru ovzduší, vody nebo krajiny vede k předpokladu, že jsou způsobilé být předmětem vlastnického práva, skutečné jejich ovládnutí jakožto součástí životního prostředí možné není, což je dáno tím, že jejich přirozená povaha (lex aeterna) a funkce to neumožňují – ztrácejí některé své přirozené vlastnosti (funkce) po jejich oddělení z prostředí. 

K tomuto vymezení životního prostředí lze podpůrně použít argument, že životní prostředí, pokud by bylo považováno za věc, pak jedině za res extra commercium. To vyplývá z jeho podstaty spočívající v tom, že životní prostředí a jeho složky (ve shora uvedeném zúženém pojetí) vzniklo bez přičinění člověka. Protože není produktem lidské práce, nemá směnou hodnotu. Má však užitnou hodnotu a ačkoliv není výsledkem práce, je jejím předpokladem a podmínkou. Proto ani není de facto zbožím, neboť věc, aby se mohla stát zbožím, musí být produktem vyrobeným na prodej.  

Dokázali jsme si, že složky životního prostředí by neměly být automaticky považovány za věc, pokud nejsou odděleny od životního prostředí. Je tedy teoreticky možné jejich právní subjektivitu, nebo alespoň subjektivní práva zakotvit v ústavním pořádku a zároveň v tomto smyslu upravit nástroje práva. Jestliže je zároveň z podstaty věci zřejmé, že složkám životního prostředí nelze uložit žádné povinnosti (obdobně jako například nasciturovi), musí toto úlohu převzít buď zákonný zástupce, nebo je nutné zřídit jakýsi statutární orgán životního prostředí jakožto účelového sdružení*. Přesto, že se po tomto vysvětlení zdá, že s  trochou dobré vůle by mohla právní teorie přijmout toto pojetí právního postavení životního prostředí, je téměř jisté, že se tato koncepce dostane do teoretického střetu s konzervativními právními názory, jejichž hlavním argumentem bude, že ono chápání právního světa je v rozporu s tradičním římsko-právním pohledem. V tom spatřuji druhý zásadní problém prosazení institutu právní subjektivity životního prostředí (první problém spočívající v růstu nezaměstnanosti byl popsán v FEP 8). Připomeňme si v této souvislosti, že staří Římané nepřiznávali subjektivitu ani každému člověku, tj. člověku, který byl otrokem.       

Kritéria antropo-biocentrismu jako východisko legislativního řešení

          Při legislativním zapracování požadavků antropo-biocentrismu do našeho právního řádu bychom měli vycházet z následujících kritérií:

1.    Zákaz násilí. Kritérium zakazuje obzvláště ty činnosti, které chtějí prosadit lidské zájmy proti přírodě a neberou v úvahu zásadu rovnosti. Nevhodná nebo řádně nezdůvodněná opatření musí být diskvalifikována jako nesprávná.

2.    Zásada právního vyslyšení. Toto kritérium vyžaduje, aby v rámci ekologické spravedlnosti byli vážně bráni v úvahu „advokáti“ životního prostředí, zastupující jeho zájmy. Zástupci organizací na ochranu životního prostředí musí v zákonech dostat legitimitu účastníka řízení, zejména žalobce a navrhovatele.

3.    Zásada proporcionality. Je zřejmé, že člověk nemůže žít a přitom beze zbytku nenarušovat práva ostatních živých organizmů. Proto toto kritérium vyžaduje vysokou prozíravost a zdrženlivost při všech plánovaných zásazích. Je lépe ustoupit od opatření, která nelze považovat pro životní prostředí za bezpochyby nezávadná.

4.    Zásada připouštění důkazů. Kritérium vyžaduje, aby každý ve věci relevantní důkaz byl vyslyšen, a pokud s ním jsou spojeny závažné důvody, byl akceptován. Tento přístup vylučuje slepou ochranu všeho existujícího.

5.    Zásada předběžné opatrnosti. Lidské znalosti o propojení ekosystémů mají mezery a zůstávají vždy prozatímní. To s sebou nese riziko, že lidské zásahy mohou být nepředpokládané nebo mohou mít poznání vzdálené důsledky. Z toho plynou tři požadavky: a) zásahy musí probíhat zdrženlivě,b) teprve až se pečlivě zváží dnešní a budoucí vedlejší účinky, můžeme považovat zásahy   za morálně povolené a zdůvodněné,c) je nutná přísná ochrana druhů i proto, že víme málo o funkci těch druhů, které se zdají  být pro člověka neužitečné.

6.    Kritérium procesuální nestrannosti. Úřady, soudy i zástupci životního prostředí musí svoji práci plnit s ohledem na princip rovnosti zájmů z hlediska člověka, společnosti i životního prostředí a ne jako politickou nebo morálně alibistickou funkci.

7.    Zásada nouzové ochrany. Kritérium dovoluje ochranu proti neoprávněným zásahům. Zástupci životního prostředí musí být oprávněni k odporu, kdyby měla být vlastní práva životního prostředí hrubě porušena. Tyto požadavky narazí na existující předpisy o ochraně vlastnictví. Předpisy se proto musí ve smyslu ekologické spravedlnosti modifikovat.

8.    Zásada zlatého pravidla. Dle této zásady lze kvalifikovat naše chování jako oprávněné, pokud to druhé nepoškozuje a pokud bychom sami takové poškození akceptovali.

9.    Zásada subjektivizace práv životního prostředí. Právo životního prostředí by se mohlo popsat negativně jako existenční právo na nedotčenou, neporušenou existenci. Právem životního prostředí by byl zájem, aby nebylo poškozováno – nebyly poškozovány jeho funkce. Taková práva životního prostředí musí být také omezitelná již proto, že také člověku, jako součásti přírody, náleží existenční právo. Práva životního prostředí mají pouze stanovit zásadní nedotknutelnost přírody, ne absolutní. Práva životního prostředí nemohou být proto také nic jiného, než práva kulturní přírody a krajiny, která je bez existence člověka nemyslitelná. 

* Poznámka autora: Nikdy ovšem v případě půdy, když ta byla v duchu římského právního dědictví vždy považována tradičně za předmět vlastnictví.

* Poznámka: Obdobnou úpravou je zakotveno vystupování jménem „účelového sdružení majetku“, tj. nadací (§20b a násl. občanského zákoníku).