FEP 4: O čem je demokracie

Idea demokracie je důsledkem řady  evolučních a revolučních procesů, které v průběhu lidských dějin formulovaly požadavky na roli státu. Především se jedná o požadavek ochrany před svévolným zabitím, vězněním, loupením a ničením. Jedná se o nárok na osobní ochranu integrity před křivdou a zvůlí. Za tímto účelem byl formulován požadavek, aby život veřejný byl ovládán zákonem (rule of law), nikoli rozmarem a svévolí mocných. Právo jako závazný vzorec chování mělo být platné pro všechny na základě rovnosti před zákonem, nemělo být zneužito závislosti osobní, existenční a majetkové, závislosti původu a vyznání. Nikdo neměl stát nad právem či mimo právo a  každý měl dojít nápravy křivd a nespravedlnosti před nestranným soudem, který rozhoduje nezávisle, otevřeně a objektivně. Vlastně jde o to, aby člověk nebyl přinucován smýšlet či konat proti svému přesvědčení či důstojnosti nebo bez svého souhlasu a aby zákony byly vydávány se souhlasem těch, jichž se týkají. Požadavek toho, aby populace jako adresát vládních příkazů byla slyšet při sestavování vlády a podílela se na kontrole jejích skutků, je toho důsledkem. V konečném sledu má demokracie zajistit, aby sociálním skupinám ve společnosti bylo možno organizovat a formulovat svou vůli, aby byly legitimovány k účasti na moci a aby tato jejich práva byla rovná, obecně přístupná a chráněna ústavním pořádkem.

Demokracie myšlenkově navazuje na renesanční humanizmus, osvícenský racionalizmus a politický (občanský) liberalizmus. Demokracie je proto postavena za prvé na racionalitě.  „Demokracie vyžaduje rozum a vzdělání,“ napsal Masaryk. Demokracie sdílí Baconovu myšlenku, že vědění je moc (knowledge is power). Druhým postulátem demokracie je liberalita, tj. rovnost ve svobodě, proti svévoli, která generuje závislost a submisi na cizí vůli, svoboda existuje pouze v sociálních relacích. Za třetí je demokracie synonymem pro legalitu, tj. spravedlnost oproti svévoli a násilí. Spočívá v přesvědčení, že prosazování vůle silou (zvůlí) na úkor jiných se nevyplácí, že nikdo nestojí nad právem či mimo právo, že nikdo nepožívá výjimek a privilegií a každý se může domáhat nápravy křivd a nespravedlnosti. Čtvrtou podmínkou demokracie je sociabilita. Vývoj k demokracii, je jen jiné slovní označení pro vývoj emancipační, pro evoluci humanity jako hlavní proud sociálních a společenských dějinných procesů. Jinak řečeno, vývoj nekončí ustavením demokracie politické a vyhlášením práv politických a občanských. Historická logika emancipačního vývoje směřuje k naplnění humanizmu sociálního, směřuje k demokracii hospodářské a sociální, tedy k socializaci, tj. k obecnému zpřístupnění a rovnému požívání kvality života. Jak tento program vyjádřil Jeremy Bentham, velká postava slavné epochy liberalizmu: „Co největší štěstí pro co největší počet lidí; cílem musí být dovršení liberalizmu emancipací sociální“. Alexis de Tocqueville, jiný znamenitý pozorovatel sociálních pohybů své doby, spatřoval budoucnost demokracie jako perspektivu demokracie sociální, směřující k rovnosti, k vyrovnání rozdílů, k horizontálnímu zrovnoprávnění v přístupech k možnostem, jež život nabízí. K výčtu postulátů demokracie dodávám požadavek udržitelnosti. Jde o to, že demokracie a svoboda bude sice především řešením sociálním, ale vždy  s ohledem na objektivní environmentální limity coby objektivní hranice mezi tendencí expanze a tendencí adaptability.

            Nosná hodnota demokracie, totiž její sociální utilita, nabízí nejvhodnější a nejpřijatelnější podmínky pro konsensuální způsob vzájemné koexistence lidí, neboť:

• především neklade překážky přirozené sociální dynamice, neblokuje anticipační změny, jež plynou ze společenské kinetiky; udržuje rovnováhu mezi sociálním pohybem a tendencí úchovnou a skladebnou (zachovat čeho bylo již dosaženo, co se osvědčilo a prokázalo svou prospěšnost);
• otevírá tak i sociální mobilitu, především ve směru vertikálním: ruší zjevnou nerovnost, statusový společenský a právní apartheid, který se historicky opíral o výsady urozenosti, původu, ale i náboženství, majetku, příp. etnicity a pohlaví; tyto bariéry, jež zde působily po celá tisíciletí, se postupně rozpouštějí; sociální interakce (a politika povýtce) je založena na principu solidarity, na principu veřejné služby;
• plně zavádí vládu zákona, jemuž jsou všichni podrobeni stejným způsobem a každý se může domáhat jeho ochrany, poskytuje rovný a obecný průchod právu, zajišťuje všem jeho vymahatelnost a plní tak funkci ochrany a stability soužití;
• ustavuje tzv. otevřenou společnost, myšlenkově a intelektuálně liberální, otevírá obecný a rovný přístup ke vzdělání, k osvětě, k informacím, zavádí názorový a politický pluralizmus, opírá se o ideu tolerance: právo slyšet a být slyšen; vyznačuje se smyslem pro celistvost, vyváženost a komplementaritu, zastává hledisko uměřenosti a středové syntézy;
• každý sociální zájem má právo se institucionalizovat, usilovat na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva o účast na vládě;
• jakkoliv i demokracie zůstává oligarchií, nicméně oproti předchozím systémům rozšiřuje sociální bázi pro výběr mocenských elit;
• stanovením pravidel cirkulace vlády (rotace vládnoucí oligarchie) demokracie ustavuje pravidelné ověřování mandátu moci;
• zřizuje institucionalizaci veřejné moci, v níž jsou všechny rozhodující sociální síly zastoupeny, a zároveň technologií protivah, blokací, přetlakových ventilů a difuse moci zajišťuje, aby jedna síla nepřevládla nad ostatními a nestala se mocí jedinou a trvalou [jedna moc drží v šachu druhou moc, vzájemně se neutralizují];
• představuje mechanizmus rovnováhy (proporcionality) sociálních zájmů a sil, jehož funkcí je umění vyvažování, moderování a regulování života společnosti tak, aby každé struktuře, každé instituci demokracie odpovídala sociální funkce, sociální dimenze, sociální utilita, sociabilita; všechny ostatní atributy státního a společenského systému, které mu přiznáváme, a které memorujeme z učebnic ústavního práva, jsou jen prostředkem k účelu, kterým je kvalita sociálních vztahů, kvalita života.

V relacích lidských možností se zdá, že demokracie ze všech ostatních soustav života a vlády, které zde existovaly a existují, uzavřela nejúspěšněji kompromis mezi zájmy jednotlivce a skupin jednotlivců na straně jedné a zájmy pospolitosti na straně druhé, mezi individuálním sklonem k nezávislosti vůle a skutečností vzájemných závislostí, jak jsou dány nutností společného soužití, čili kompromis mezi „svobodou a řádem“. Demokracie představuje strukturu úměrnou funkci, kterou je poznání nezbytností, bez nichž civilizovaný život není možný.

Demokracie není jen způsob institucionalizace sociálních vztahů či pouhou technologií moci, ale je i určitý modus sociální existence, je určitým řádem života, vzorcem chování, není pouze politickým režimem a metodou vlády, ale je i životní formou a stylem. Lidé mohou chodit k volbám několikrát za rok, číst jakékoli noviny, slyšet, co slyšet chtějí, ale to ještě neznamená demokracii a ještě méně to znamená, že tito lidé jsou demokraty. Vždy půjde o to, jaké mravy a návyky jsou vneseny do společnosti, jaká jednání a skutky jsou navozovány „těmi nahoře“, kteří namnoze považují demokracii jako fasádu pro lidi jednoduché a prosté věřící. V tomto pojetí je demokracie jen mimikrou, fíkovým listem, za kterým bují struktury klientelizmu, korupce a blackmailu [skryté obohacování]. Právě v tomto smyslu označil Masaryk otázku demokracie za otázku etickou, otázku morálky veřejné a osobní. Příště si proto přiblížíme rizika, která s demokracií přímo souvisí. Ukážeme si na příkladech, proč mám oprávněný strach o demokracii, proč demokracie vyhasíná.