FEP 17: Sociální pilíř udržitelného rozvoje II

Dnešní poznámky budu věnovat pojetí „práce“ ve vztahu k zaměstnání a lidské svobodě. Zaměstnání v naší moderní společnosti hraje roli centrální instituce, skrze kterou se definujeme. Je na místě si uvědomit, že se jedná o potřebu (být zaměstnán) nikoliv primární, ale o potřebu danou spíše historicky a sice jako nástroje dosažení vnější svobody, o výsledek procesu, v němž došlo k zpřetrhání archaických pout ke krvi a půdě. Až do průmyslové revoluce pracovalo 90% populace evropských zemí v zemědělství. Hovoříme-li v této souvislosti o práci, tak ještě nikoliv ve smyslu zaměstnání - sloužila k udržení živobytí a nikoliv k expanzi potřeb. Víme, že pokrok v důsledku průmyslové revoluce se projevil tím, že zhruba dvě třetiny populace byly přemístěny z polí do továren a o sto let později přesunuty z továren do kanceláří a za pulty obchodů - do služeb.

          V nejvyspělejších zemích již zpravidla více než čtyři pětiny obyvatelstva v produktivním věku tvoří zaměstnanci státních nebo soukromých firem, staletá soběstačnost a princip samozásobitelství vzal za své. Je to situace naprosto odlišná od všeho, co bylo v minulosti. Moderní společnost zkrátka vznikla  tím, že lidé byli vytrženi ze svých přirozených komunitních vztahů a jejich život ztratil bezprostřední kontakt s rytmem přírody. Tato oběť „svobodě“ nedoprovázená vnitřním štěstím, spokojeností „sám se sebou“, tedy rozvojem vnitřní svobody člověka, zdá se, se člověku vrací též tím, že se tato masa „zaměstnaných“ postupně začíná převalovat do sektoru přebytečných pracovních sil, neboť vyspělá ekonomika přestává stále více lidi potřebovat pro své fungování.[i]

            Z nástroje pro uspokojování potřeb člověka, čímž zaměstnání bezpochyby je, resp. mělo být, se stal cíl sám. Ten se však stává stále obtížněji dosažitelným. To, že se stal člověk otrokem zaměstnání, oním pověstným kolečkem ve Frommově  megastroji, dokládá řada výzkumů na něž odkazuje Mareš[ii]. Ztráta zaměstnání pro jedince prakticky znamená významné ohrožení jeho samotné existence. Důsledkem nezaměstnanosti je zejména:

-         rozbití struktury denního času a s tím související deprivace z absence pravidelných činností,

-         sociální izolace plynoucí z redukce sociálních kontaktů,

-         ztráta participace na cílech širších skupin a společenství,

-         ztráta statusu (sociální důstojnosti a prestiže) připisovaného osobě na základě jeho postavení v dané společnosti a důsledky této ztráty pro osobní identitu a sebeúctu nezaměstnaného jedince,

-         rozklad rodinných vztahů a změny jeho postavení v rodině,

-         ztráta hodnot a vydělení se z hlavního proudu společenského života, spojené  často s činnostmi chápanými společností jako asociální.

Uvedené důsledky nezaměstnanosti jsou přímým důkazem toho, že zaměstnání se stalo prostředkem k dosažení „konformity“ a jestliže jsme z tohoto automatu konformity vyloučeni například ztrátou zaměstnání, utíkáme k autoritě, násilí, popř. archaičtějším formám úniku od svobody, jakými jsou modlářství (zpravidla ve formě kultu peněz charakteristického zejména pro černou a šedou ekonomiku) nebo orgaistickým rituálům (alkoholismus, drogová závislost).   

            V uvedeném smyslu je zaměstnání skutečnou potřebou, potřebou, která když je jí dosaženo, nám umožňuje žít konformně, „slušně“ jak z hlediska ekonomického, tak z hlediska formálně morálního. Umožňuje nám užívat si „svobody“ konzumu. Uspokojení z práce ale primárním důvodem hledání zaměstnání zpravidla nebývá.

             Změny ve struktuře zaměstnanosti lze i z těchto důvodů v posledních letech[iii] charakterizovat takto:

-         zvyšuje se poptávka po vysoce kvalifikovaných profesích vyžadujících dlouhou přípravu a praxi; tento trend je pozitivní z hlediska „tvořivé práce“ jakožto primární potřeby, neboť právě ta je ve smyslu této změny ceněna nejvíce,

-         v důsledku technologického vývoje  a strukturálních změn vzniká nutnost několikrát za život měnit zaměstnavatele i profesi (ve vyspělých zemích 3-4x); tento vývoj může být naopak pro „tvořivého“ zaměstnance  ironicky pohromou, neboť láska k profesi a práci nebývá přenosná,

-         vytváří se skupina zaměstnání, které nikdo nechce vykonávat ani v době vysoké nezaměstnanosti,-         vzniká skupina těžko zaměstnavatelných osob (mladiství, starší pracovníci, ženy, handicapovaní, etnické minority); jedná se o vážnou hrozbu, pokud se nenajde alternativa možnosti rozvoje těchto lidí,

-         rozšiřuje se počet osob, které nechtějí být zaměstnány; nejedná-li se o přesun lidské aktivity do černé nebo šedé ekonomiky, lze vcelku tento jev charakterizovat  pozitivně jakožto důkaz schopnosti lidí žít nekonformně a autonomně,

-         stále velká většina lidí přikládá zaměstnání prioritu; až na skupinu „tvůrčích zaměstnanců“ jde zřejmě o shora popsaný jev potřeby práce jakožto prostředku úniku ke konformitě. 

          Sociální politika by proto měla z těchto trendů vycházet a zaměřit se na podporu tvorby těch pracovních míst, které odpovídají skutečným potřebám člověka – splňují podmínku „tvořivosti“. Zaměstnání nemá být  výrazem potřeby „zařadit se“ – potřebou konformity, ale  může být potřebou i ve smyslu tvorby, seberealizace a lásky k práci, jež je předmětem zaměstnání. V tomto smyslu například učitelé, vědečtí pracovníci, lékaři, řemeslníci a zaměstnanci mnoha dalších profesí, pokud jejich zaměstnání je skutečnou náplní života a nikoliv jen prostředkem vedoucím ke konformitě, mohou být skutečně svobodní. Jen taková práce je smysluplná a stojí proto o ni usilovat. Jak na to z hlediska politického si řekneme v příštích poznámkách.  

[i] Jan Keller, Až na dno blahobytu, Hnutí DUHA, Brno 1995, str. 37, 121 a Petr Mareš, Nezam. jako sociální problém, SLON, 1998, str. 69
[ii] Petr Mareš, Nezaměstnanost jako sociální problém, SLON, 1998, str. 73-111
[iii] Zdenek Štěpánek, Možnosti integrace cílů politiky životního prostředí a politiky zaměstnanosti, MŽP, Praha 1999, str.  20-21