To udělali Jusové?

 „To udělali Jusové?“ zeptal se náš sotva dvouletý syn s obličejem namáčklým na okně vlaku. O dětském vnímání války, vině, odpouštění a o neodpustitelném.

„To udělali Jusové?“ zeptal se náš sotva dvouletý syn s obličejem namáčklým na okně vlaku. Bylo to v prvních týdnech války na Ukrajině a my právě projížděli kolem zpustlého torza bývalého nádraží Praha-Vyšehrad. Je zjevné, že již děti v útlém věku velmi dobře vnímají, co se kolem nich děje. Nasávají informace ze zpráv, které náhodně zaslechnou. Dokážou rozpoznat ošklivou ruinu a spojit si ji s obrázkem válkou rozbouraných měst. Taky přejímají soudy o tom, co je zlo a kdo je jeho původcem. Můj syn má tak v sobě vlivem médií odmala zakódované, že „Jusové sou zobiví“, protože zničí, na co přijdou.

Upřímně, nechtěl bych být v kůži toho, kdo po válce – stále optimisticky doufám, že válka jednou skončí a nebude to vyhlazením lidstva – dostane za úkol napravovat těžce pošramocenou ruskou reputaci. Tolik drahocenných lidských životů a vzácných zdrojů naprosto promarněných v hloupém konfliktu nenapraví, ani kdyby chudák Čajkovský ze záhrobí doručil dvě zbrusu nové symfonie – „Prosíme o odpuštění“ a „Sláva Ukrajině“. Ani kdyby reinkarnovaný Mendělejev předělal svou tabulku a přidal do ní jako omluvu nový prvek ukrainium (a návdavkem třeba ještě bohemium, když už by byl v tom), nebude to dost. Rusko v mnohém zašlo až příliš daleko na to, aby mu lehce odpustily generace současných Evropanů.

A přeci historie nám říká, že časem se státům odpustí kdejaké zvěrstvo. Bohužel zatím nemáme externí planetu, kam by se posílali ti, kdo nedodržují pravidla, a tak je třeba se naučit vycházet s kdekým. Národ dokonalých svatoušků neexistuje a není jím, co si budeme povídat, ani Ukrajina. Ani Západ není v očích valné části světa morální veličinou, která by ostatním mohla vytýkat invazivní chování.

Německo nabízí příklad země, která se i ze dna žumpy dokázala relativně rychle vyhrabat zpět mezi civilizované národy, které ho mezi sebe rády přijaly. Rusku to však vzhledem k okolnostem může trvat déle, přičemž je otázkou, zda se mu vůbec někdy bude chtít. Zatím jen dál zabředává do marastu historické viny a v současnosti je jen pár krůčků od spirály vedoucí k činu, který už se odpustit nedá.

Pokud nejrozlehlejší, a přitom jeden z nejméně zalidněných států rozpoutá jaderný konflikt kvůli přetahované o další území, pak si asi mimozemšťané, kteří jednou objeví pozůstatky lidské civilizace, budou pěkně klepat na čelo. Ruský národ by tím klesnul pod úroveň dinosaurů. Ti si svou zkázu aspoň nezavinili sami. (Jaderná válka hrozí paradoxně v době, kdy jsme dinosaury překonali tím, že jsme se jako lidstvo naučili rozbíjet nebezpečné asteroidy ve vesmíru.)

Tehdy ve vlaku, stejně jako spoustakrát poté, když jsme projížděli kolem ošklivých nebo poničených míst napříč Českem, jsme se jako rodiče museli Rusů zastat: „Ne, to neudělali Rusové, ale Češi,“ říkali jsme vedeni snahou zůstat spravedliví. Poslední dobou si však přestávám být jistý tím, za co Rusové nemůžou. Jak by asi vyšehradské nádraží mohlo dnes vypadat nebýt válečné drahoty? A co teprve nebýt sovětské okupace z roku 1968? To by jistě ke zchátrání českých měst a jejich památek vůbec nedošlo. To bychom totiž určitě už dávno byli tím vysněným českým Švýcarskem. Ne snad?

To, že dnes nejsme jako Švýcarsko, bych Rusům ještě odpustil. I to, že se přes nadcházející zimu asi příliš neohřejeme. Ale atomový hřib nad Prahou je na mě už moc silné kafe. Než k tomu dojde, bylo by dobré se přesvědčit, že my na Západě jsme udělali vše proto, abychom globálnímu harakiri zabránili. Tím myslím odstranění všech možných záminek i nápravu vlastních chyb, které nás přivedly až tam, kde jsme dnes. Jinak už možná nezbude nikdo, kdo by nám ještě kdy odpustil.