Práce zušlechťuje člověka, ale zohavuje tělo, a to i na svátek práce

Dnes je 1. máj. Jsem na chalupě a koukám na rozkvetlou třešeň. Měl bych pod ní políbit svoji ženu. Jdu na to. Mlask (2x). Emoční a chemická bouře. Vyměnili jsme si při tom několik miliónů bakterií. To není málo, což?

Poslouchám Český rozhlas a pořád tam citují toho Máchu a jeho Máj. No, on to nebyl žádný lidumil, spíše sexuální maniak, narcis a žárlivec. Ale budiž. Mnoho věcí je iluze a Absurdistán.

Jenže dnes slavíme také svátek práce, že ano. Sice už nemusíme chodit na prvomájové průvody a mávat mávátky a transparenty, ale pořád je to o práci. I když už není tak uctívaná jako kdysi za komančů, když se soudruzi zdravili Čest práci.

Říkám si, že tento svátek je tak trochu paradox. Na jedné straně oslava práce, ale nemusíme tento den makat. Máme totiž pracovní volno, jak káže zákon. A navíc, původně je to přece svátek pracujícího lidu. Dneska však ti, co nepracují, neb jsou už milionáři a miliardáři nebo nechtějí či nemohou nebo jsou již oploceni důstojným věkem coby seniloři, se vlastně s tímto svátkem míjí, a to klidně i bez mávátek.

Teď jsem si v této souvislosti vzpomněl na mého taťuldu, který když pozoroval sousedku, jak pracuje na zahradě, si občas neodpustil svůj oblíbený výrok: „Paní, práce sice zušlechťuje člověka, ale zohavuje tělo“. Myslím, že tento kontextuální výrok by se mohl i tesat….ale ne na svátek práce.

Nu, což. Svátky se historicky vyvíjely – původně měly silný náboženský, kulturní nebo společenský význam, ale v současné době se jejich funkce dost posunula. Pro spoustu lidí dnes opravdu znamenají hlavně pauzu od práce, což samo o sobě není nutně špatně, pokud místo makačky v továrně nebo kanclu nejdeme okopávat třeba zahradu na chalupě.

Na druhou stranu komercializace svátků je safra fenomén. Vánoce se někdy smrsknou na hon za dárky, Velikonoce na čokoládové figurky a 1. máj spíš na selfie s rozkvetlým stromem než na připomínku práce a solidarity. Obchodníci samozřejmě využijí každou příležitost – a svátky jsou ideální, protože jsou emočně nabité a opakují se pravidelně.

Svátků máme teď habaděj. Lidstvo si takhle od pradávna připomíná různé významné příběhy a mýty. Některé svátky zanikají a místo nich se vymýšlejí nové. Jako nedávno náš parlament přidal do kalendáře zase další významný den, a to den české vlajky (30. března). Ale to je bez pracovního volna. Takže s vlajkou hybaj do fachy.

Nedávno jsem zachytil v médiích, že dříve se 1. ledna slavil také svátek svaté předkožky Ježíše coby připomínka jeho obřezání. Ta se sice údajně dochovala do dnešních dnů, ale neví se přesně, kde se nachází. Nárokují si to dvě místa. Vatikán a Santiago de Compostela ve Španělsku. Tak kde je ta pravá Ježíškova předkožka? Nebo že by také vystoupala s ním do nebes po jeho vzkříšení? Dost bylo hádek. Na počátku 20. století dala tomuto svátku stopku i samotná církev. Za jakékoliv řeči o předkožce Páně hrozila exkomunikace a od té doby tento svátek zmizel nadobro z kalendářů.

Když jsem u toho Ježíška, tak ještě zpět k Vánocům. Na Boží hod, tedy 25. prosince, si křesťané připomínají jeho narození v betlémském chlívku. Ale jak se se svátky často děje, je to mýtus. Ne že by se Kristus nenarodil, ale neví se, v jaký den se tak stalo. A už se to nedozvíme, ledaže by Kristus sestoupil opět na zem jako Spasitel a řekl nám to.

Na závěr něco pro odlehčení. Existuje velké množství tzv. mezinárodních dnů, které jsou mnohdy velmi vtipné. Co mě nejvíce uhranulo, tak je to Mezinárodní den bez kalhotek (22.června). Tak ženy, připravte se. V tento den vyjít z domu „dole bez“ a pěkně na „ostro“. Přimlouval bych se, aby OSN či nějaká jiná významná světová instituce zařadila do kalendáře také Mezinárodní den bez trenýrek. Abychom i my, chlapáci, takhle s tímto úředním požehnáním mohli vyrazit do světa bez trenclů či spoďárů. Nu což, když praví Skotové pod kiltem (sukní) také nenosí trenýrky a jsou tedy naostro. Údajně to dělají i členové královské rodiny. Tak o co jde, že?

Petr Vyroubal, právník v spiritu