Peníze nesmrdí – a co já?

Už nějakou dobu se vleče a propírá v médiích tzv. bitcoinová kauza. Proč se propírá? No, protože jde o špinavé prašule. Když ale já si vyperu v pračce špinavé prádlo, tak o to žádná média zájem nemají. To jsou ale paradoxy!

Jsem si vědom, že na ty špinavé prašule máme zákon proti praní špinavých peněz. Proto když jdu prát kalhoty, tak než to hodím do pračky, prověřím v kapsách, zda tam nezůstaly nějaké penízky, abych neporušil tento zákon. To bych měl ještě navíc špinavé svědomí, kdyby se tak stalo.

Šel jsem si raději umýt ruce, abych netloukl do klávesnice špinavýma prackama. V tu chvíli jsem si položil fundamentální otázku, zda špinavé peníze také páchnou. To je přece logické se takto ptát, ne? Když já se několik dní neosprchuji, jsem špinavý a jako důsledek evidentně páchnu či dokonce smrdím. Jenže u peněz je to evidentně jinak. To si uvědomil už dávno římský císař Vespasian, který pronesl nesmrtelný výrok: „Peníze nesmrdí“. Samozřejmě to neřekl česky, ale latinsky: „Pecunia non olet“. Jak známo, měl pro toto tvrzení pádný důvod. Tímto totiž obhajoval daň, kterou uvalil na moč ve veřejných záchodech (to koukáte, že už v antickém Římě měli veřejné záchody).

Nyní bych už měl zřejmě ukončit úvahy o špinavých penězích. Nebudu se dále unavovat bitcoinovou kauzou. Když navíc v peněžence ani v kapsách kalhot žádné bitcoiny nemám. Spíše mě moje mozkové neurony (doufám, že jsou stále plusminus čisté) zavedly k opaku špinavosti a tím je co? Samozřejmě čistota!

Čistota versus nečistota, to je jen z mnoha projevů dualismu a polarit v našich životech. A nebyl by to člověk, kdyby nepřiřazoval těmto polaritám negativní a pozitivní prvky. Jenže bacha! Nic není v naší dualitě jednoznačně negativní či pozitivní. Ono se to promíchává a vzájemná vyváženost nesčíslné řady duálních projevů zajišťuje zachování celkové rovnováhy.

Abychom si uvědomili, že je něco čisté, musíme vědět, co je vnímáno jako nečisté. Kantovsky řečeno, není důležité, že je nějaká věc či skutečnost nečistá ve své podstatě (an sich). To náš rozum neví a nebude nikdy vědět, zaplať pánbůh. Ale jak se nám věc či skutečnosti jeví. Zatímco kaviár se šampaňským při vstupu do našich útrob je našimi smysly vnímáno jako chutné papáníčko (nic nečistého přece do huby nevložíme), tak hovínka z kaviáru v záchodové míse jsou již jevem nečistým/špinavým.

A touto přesmyčkou se dostáváme k tématu hygiena. Civilizace začala hygienou těla. Pokračovala hygienou prostředí, potravin a práce. Hygiena na nás v dnešní době čumí…odevšad a různých podobách. Kromě hygieny našeho tělíčka k nám do našich vesniček a městeček dorazila také psychická hygiena, digitální hygiena, hygiena práce, datová hygiena, spirituální hygiena, finanční hygiena a další „alegorické vozy“. Slovo hygiena se totiž postupně vzdaluje svému původnímu významu (péče o zdraví) a stává se univerzální metaforou pro všechno, co chceme „očistit“, „optimalizovat“ nebo „učinit bezpečnějším“. Je docela možné, že za několik desetiletí bude slovo hygiena používáno téměř stejně často jako dnes slovo chytrý.

Možná přijde doba, kdy bude za hygienický problém považováno všechno, co vybočuje z normy. A právě tehdy se původně osvobozující pojem může změnit v nástroj společenské kontroly. Největším paradoxem budoucnosti tak může být svět dokonale hygienický – a přitom dokonale sterilní i ve svých myšlenkách. Howgh.

Tak například EjAj bude v rámci „hygieny názorů“ kontrolovat, zda naše názory nejsou „závadné“. Každé ráno nám třeba přijde oznámení, že naše názory byly úspěšně dezinfikovány. Dříve se jednalo o cenzuru, v budoucnu se to bude prodávat jako hygiena. Dříve jsme si myli ruce, budoucnost nám bude mýt názory.

Moje dobrá žena miluje hygienu. Sprchuje se dvakrát denně. To já teda nedám. Pokud se sprchuji, tak cca dvakrát týdně. Jsem prostě trochu špindíra. Jenže já mám na to celkem logické vysvětlení a oponenturu. Když se moc umýváš, snižuje se ti imunita. Nemyslím zrovna poslaneckou imunitu, ale imunita našeho tělíčka. Prostě schopnost se bránit různým patogenům. Samozřejmě vše má svoji přiměřenost. Nic se nemá přehánět.

Takový Michelangelo Buonarroti byl znám svojí patologickou averzí k mytí, natož koupání. Svůj pracovní oděv a vysoké kožené boty tento geniální umělec nesvlékal i několik týdnů v kuse. Spal v nich, jedl v nich a tvořil v nich. Nebo takový zapáchající poustevník Šimon Stylita, který žil ve 4. století a strávil 36 let na sloupu, byl obsypán hmyzem a odmítal se mýt. Proč? Aby rozjímal, modlil se, duchovně se očistil a stal se světcem.

Je večer a půjdu spát. Samozřejmě se nějak před ulehnutím omyju a hlavně vykonám dentální hygienu. Zkontroluji naši krásnou kočku Yuki. Ta je tuze čistotná. Umývá se tak, že se pořád olizuje. Z hlediska hygienického ji to úplně postačí. Sprchovat se nechce.

Petr Vyroubal, právník v spiritu