Obcování s vínem, nejen v adventu…

Už je to opět tady. Čas adventní, kdy bychom se měli usebrat a dumat o věcech vezdejších. Aby mně to usebrání dobře šlo, nalil jsem si vínko z mých vinic a ….myšlenka se najednou vyjevila. No jasně! Víno a advent!

Na úvod si pokládám otázku, zda je vhodné či dokonce přípustné v této době holdovat vínu jako v jiných ročních údobích. Kladu si tuto ošemetnou otázku při vědomí (zatím střízlivém!), že advent je sice doba radostného očekávání příchodu Spasitele, ale také (jak se praví) časem půstu, kdy by se měl člověk místo neustálého nacpávání a chlastu duchovně zklidnit a rozjímat spíše o věcech hlubších a metafyzických.

Poněvadž však je můj brožovaný život poznamenán pravidelným obcováním s vínem, tak bych zřejmě těžko snášel, kdybych se musel v tomto směru nějak omezovat. V této souvislosti mě však uklidnila myšlenka připisována Platónovi, že „bohové nikdy člověku nedali nic znamenitějšího a cennějšího než víno“. To je bomba a navíc od takové autority světové filozofie!

Když jsme se takto dostali k filozofii, musím přiznat, že u mě víno jitří tak zvané dialektické myšlení. Nevím proč, ale popíjením dobrého německého ryzlinku se často propojím s filozofem Hegelem a jeho dialektickým vnímáním dějin. I když on prý zrovna na víno nebyl. Tento ušlechtilý mok spíše miloval Immanuel Kant a během svých pravidelných večeří měl pro každého hosta připravenu láhev vínečka.

Ale zpět do našeho anticko-hebrejsko-křesťanského civilizačního okruhu – k pojmu EUCHARISTIE! „Toto je kalich mé krve, která se vydává za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku.“ Tak nějak to pravil Kristus při své poslední večeři a takto ona slova slýcháváme při každé křesťanské bohoslužbě. Celkem by mě zajímalo, zda tehdy Kristus pil bílé nebo červené, případně jakou odrůdu. Tipoval bych, že červené. Jednak kvůli tomu, že území dnešního Blízkého východu bylo a stále jest vhodnější pro pěstování odrůd červených a jednak kvůli zmíněné proměně vína v krev Páně.

Myslím, že jsme si dostatečně připomněli dost příkladů spojení vína a duchovna. Ale kde se nám ztratilo PRÁVO a jeho propojení s vínem, existuje vůbec? To je otázka zrovna na mě, který pořád touží nahlížet na věci vezdejší zejména z perspektivy „práva“.

Jsem přesvědčen o tom, že právo vzniklo mnohem později, než lidé začali holdovati vínu. Ale to by nebylo lidstvo, aby si i víno nechtělo nějak „právně“ zkrotit. Proto všude, kde se nyní víno pěstuje a pije, existuje právo vinařské, regulující podmínky pěstování, výroby, označování a obchodu s tímto bohulibým mokem.

Ale když máme ten advent, tak se vraťme ještě k tomu Ježíškovi. Je zřejmé, že od biblických dějin se právo, víno i duchovno propojuje v jeden celek. Tak považte. O významu vína při Poslední večeři Páně jsem se už zmínil. Ale možná jste přehlédli, že Ježíš tehdy mluvil o „nové smlouvě“, která se vínem, totiž jeho krví, zpečeťuje. Zdůrazňuji – je zde řeč o „smlouvě“, a to se dostáváme na půdu výsostně právní. Smlouva je totiž nezpochybnitelně významný právní instrument. A kdo ji obvykle připravuje? No přece advokáti! Jenom nevím, zda byl tehdy u smlouvy uzavřené mezi Ježíšem a jeho Otcem na nebesích nějaký právník, neřku-li advokát. Spolehlivou informaci jsem v evangeliích nenašel.

A co takový Noe! Poté, co po potopě opustil archu, stal se svědkem nové Boží smlouvy s veškerým tvorstvem a byl tím natolik dojat, že to dlouho slavil, a jak jinak než vínem. Jenže to velebení Boha poněkud přehnal. Náramně se opil a přitom se navíc obnažil. Že jeho synové jej v hanbatém stavu našli a jaké následky měla jeho nezřízená oslava pro další civilizační vývoj, to už je věc druhá.

Tak vidíte, bez konzumace vína by se mnohé významné události světových dějin ani náboženství prostě neobešly. Nadto se propojení vína a náboženství dostalo i do průběhu mnohých rituálů.

Bez vína nevykonáte ani křesťanskou bohoslužbu. Ne že by si všichni v kostele mohli zunknout. Nejsme přece někde v restauraci. Při katolickém obřadu se přijímá jako svátost a může si jím (v zastoupení Krista) zvlažit ústa pouze celebrující kněz. To je první omezení, které dle mého trochu diskriminuje přítomné věřící (např. evangelíci se v tomto ohledu už zařídili po svém). A druhé omezení tkví v samotném nápoji. Nesmí to být totiž produkt zakoupený někde v supermarketu, ale užívá se pouze víno speciální, jež se zove „mešní“. Na jeho výrobu existují dle kanonického práva (zase to právo!) zvláštní regule.

Ještě přísnější pravidla mají naši židovští bližní. Ti během svých svátků, včetně pravidelného šábesu, mohou pít pouze tzv. „košer“ víno, které (kromě jiných limitů) může zpracovávat od momentu jeho lisování pouze takový židovský vinař, který dodržuje šábes. Každý pátek večer, když vyjdou na nebi první tři hvězdy, se začínají židé modlit s pohárem vína v ruce: „Buď pochválen, náš Hospodine, králi světa, jenž si stvořil plod révy…“

Jiná náboženství jsou však k vínu vcelku indiferentní. Můj oblíbený buddhismus víno sice přímo neodsuzuje, ale Buddha z jeho konzumace nebyl nějak nadšen. A v islámu (jak je všeobecně známo) jest dle Koránu požívání alkoholu zakázáno totálně.

Ale zpět do euroatlantické civilizace. U nás se bez vína neobejdeme, ať si psychiatr Karel Nešpor povídá, co chce. Víno je mystérium, ale žádná droga. Dlouhodobým obcováním s vínem jsem dospěl k závěru, že mi jeho konzumace pomáhá lépe snášet na svých bedrech břímě tohoto světa. A to i v čase adventním. Amen.

Petr Vyroubal, právník v spiritu