Lotosová chodidla

Určitě jste už slyšeli o zvyku svazování ženských chodidel, který byl v Číně rozšířený až do první poloviny dvacátého století.

Americký sinolog J. K. Fairbank, jenž žil se svou ženou ve třicátých letech dvacátého století v Pekingu, píše v knize Dějiny Číny: „Všechny ženy od středního věku výš měly podvázaná chodidla a belhaly se nemotorně na svých pahýlech, jako kdyby měly amputovanou přední část chodidel. Během cestování po venkovských oblastech pěti severočínských provincií jsme nikdy nenarazili na rolnickou ženu přes třicet, která by neměla svázaná chodidla.“ V dnešní době se samozřejmě už holčičkám nožky nepodvazují, nicméně na venkově můžete stále potkat nějakou babičku, která si za svého mladí ještě nohy svazovala. Já jsem například v jednom maloměstě v jihočínské provincii Yunnan narazil na starou paní (96 let), která v miniaturních botičkách seděla na zápraží. Připomněla mi babičku spisovatelky Jung Changové z její autobiografické knihy Divoké labutě, o které autorka píše:

„Její největší předností byla svázaná chodidla, čínsky nazývaná třípalcové zlaté lotosy. Díky nim její chůze připomínala něžný vrbový proutek v jarním vánku, jak to obvykle vyjadřovali čínští znalci žen. Pohled na ženu vrávorající na svázaných chodidlech měl mít na muže erotický účinek mimo jiné i proto, že ženina zranitelnost vzbuzovala v přihlížejícím snahu chránit ji. Babičce chodidla svázali, když jí byli dva roky. Její matka jí ohnula všechny prsty kromě palců dolů pod chodidlo a omotala je pruhem bílé látky dlouhým asi šest metrů. Pak na ně položila velký kámen, aby se kosti zlomily. Procedura trvala několik let. I když byly kosti zlomené, chodidla musela být ve dne v noci stažená pevnou látkou, protože jakmile by se uvolnila, začala by se vracet do původního stavu. Když babička křičela a žadonila, aby jí matka chodidla rozvázala, ta se dala do pláče a vysvětlovala, že by jí zničila život, a že to dělá pro její budoucí štěstí. Když se tehdy žena vdávala, první věc, kterou ženichova rodina udělala, byla, že jí prohlédla chodidla. Velké nohy, to znamená normální chodidla, se považovaly za hanbu pro manželovu rodinu. Tchyně zvedla okraj nevěstiny dlouhé sukně, a jestliže chodidla byla delší než asi čtyři palce, tedy deset centimetrů, demonstrativním gestem plným pohrdání sukni odhodila a důstojně odkráčela zanechávajíc nevěstu kritickým pohledům svatebních hostů. Zvyk svazovat chodidla údajně zavedla před asi tisíci lety jedna císařská konkubína. Pohled na ženy potácející se na malinkých nožkách měl působit smyslně, a muži se vzrušovali i tím, že si se svázanými chodidly vždy ukrytými ve vyšívaných hedvábných střevíčkách hráli. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, trpěla babička ustavičnou bolestí. Jakmile jsme se vrátili z nákupu domů, okamžitě si ponořila nohy do umyvadla s horkou vodou a při tom úlevně vzdychala. Babičce svázali chodidla právě v době, kdy se od tohoto zvyku začalo nadobro opouštět.“

Údajně prý panovník Li Yu z dynastie Jižní Tang (10. století), jenž byl také jeden z největších čínských tvůrců milostné poezie, zavedl zvyk svazování ženských nohou, který hrál velmi důležitou roli v sexuálním životě Číňanů. Legenda praví, že jednou vytvořil pro svoji oblíbenou konkubínu Yao Niang velký lotosový květ přes šest stop vysoký, nechal ji stáhnout si chodidla obinadly z látky tak, aby špičky vypadaly jako hroty srpku měsíce, a pak ji nechal na tomto lotosovém květu tančit své oblíbené tance. Říká se, že ovázané nohy Yao Niang vyvolaly takový všeobecný obdiv, že všechny ostatní dámy ji začaly napodobovat. Songský státník a básník Su Shi (známý též jako Su Dongpo) popisuje tehdejší konkubíny ve své básni:

Potřená parfémem, v lotosových šlépějích
Byť často tesklivá, zlehka cupitá
Tančí jak vítr, stop po sobě nezanechá
Další se kradmo pokusí zatančit v palácovém stylu
Avšak co vytrpí, když se jen snaží jít!
Pohleďte na ně, tak zázračně drobné ve tvých dlaních
Že popisu se vzpírají…

Robert van Gulik, autor detektivních románů ze staré Číny (u nás známé jako Příběhy soudce Ti), píše ve své vynikající knize Sexuální život ve staré Číně o svazování ženských nohou: „Všechny literární i archeologické doklady ukazují na to, že zvyk vázání nohou začal zhruba v období života konkubíny Yao Niang, to znamená v údobí zhruba padesáti let mezi dynastiemi Tang a Song (10. století). Trval pak v průběhu všech následujících staletí a stal se zastaralým a nemoderním teprve nedávno (tj. na začátku 20. století). Od songské dynastie tvořily výrazně malé a zašpičatělé nohy nevyhnutelnou položku na seznamu atributů krásné ženy. Na ženiny nohy se začalo pohlížet jako na nejintimnější část jejího těla, jako na samotný symbol ženskosti, jakož i nejsilnější centrum sexuální přitažlivosti. Nejsou známá vyobrazení ženy s rozvázanými chodidly, neboť tato část jejího těla představovala přísné tabu. Z toho důvodu se také stalo pro muže dotýkání se ženiných nohou předehrou k pohlavnímu styku. Všechny mingské a pozdější erotické romány popisují první krůčky ve stejném uniformním stylu, tj. milenec nechá upadnout jednu ze svých jídelních hůlek nebo kapesník na zem, a když se pro ně shýbá, dotkne se nohou dámy, což je poslední zkouška – pokud se žena nerozzlobí, je vyhráno a on může přistoupit přímo k fyzickému kontaktu, obejmout ji, políbit atd.“
Dále pak Rober van Gulik popisuje, jak vypadalo svazování nohou. „Chodidla mladých dívek byla stlačována tím způsobem, že kolem nich byla utahována obinadla tak, že se palec ohnul dozadu a čtyři zbylé prsty se poskládaly pod chodidlo. Tlak se postupně zvyšoval, až byl hřbet nohy ohnut v ostrém úhlu. Tímto způsobem byla hlavní hmota nohy přetlačena ke kotníku a menší část, která zůstala dole, mohla být obuta do miniaturní botičky. Mohutný kotník byl skryt kamašemi, jejichž vzhled rovněž po staletí prodělával významné změny.“

Zmiňovaný J. K. Fairbank líčí zvyk svazování nohou ještě podrobněji. „Především je třeba si uvědomit, že podvázaná noha nepřestala růst. Prostě jen rostla deformovaně. Představte si, že byste byli dívkou, jež by měla po šest až deset dlouhých let - od pátého či osmého roku až do třinácti nebo do patnácti, tedy po celé dětství a v období dospívání - neustále ve dne v noci bez chvilky úlevy chodidla pevně ovázaná dlouhými pruhy látky tak, aby se zdeformovala do deseti čísel dlouhých „zlatých lilií“. Aby se chodidlo vytrvalým tlakem zúžilo, máte čtyři prsty kromě palce ohnuté pod špičku nohy. Kdybyste zkoušeli normálně chodit, kladli byste celou váhu těla na kosti prstů pod chodidlem. Něco takového však naštěstí stejně nemůžete udělat, protože zároveň vám obinadla stáhnou špičku a patu nohy dohromady. Pod tímto stálým tlakem se vám postupně láme klenba nártu a vystupuje nahoru tak, že váha těla spočívá jen na zadním okraji pat. Zlomením nártu se mění poloha špičky a paty nohy z horizontální na vertikální, až nakonec stojí proti sobě a do úzké mezery mezi nimi můžete vložit nějaký předmět, třeba stříbrný dolar. Výsledkem je, že už nikdy nebudete běhat, a chodit budete jen s krajním vypětím na hranách pat. Ani stát nebudete moci pohodlně. Až přestanou nohy růst, bolest pomine, ale vy budete i nadále nosit obinadla, zčásti, aby se noha zpevnila, a zčásti proto, že vaše nohy jsou teď strašlivě znetvořené a nevzhledné. Nechcete, aby je někdo viděl neobvázané.
Tato strašlivá bolest, kterou sami sobě působíte v letech, jež vás formují, vám teoreticky dává šanci dobře se vdát, a může tak rodině dopomoci k pěknému obnosu za nevěstu od rodiny ženicha. Dohazovači zdůrazňovali význam velikosti nohou. Vaše matka si to sama prodělala a teď vám pomáhá. Učí vás umění, jak nechat správně proudit krev, aby se zabránilo hnisání a vzniku gangrény, jak provádět manikúru prstů pod chodidlem, aby nehty neprorostly kůží, jak denně vyměňovat obinadla a při ovazování nohy zachovávat rovnoměrný tlak, jak předcházet mytím zápachu, jak masírováním nohou zmírňovat bolest v chodidlech, jak nosit pěkné malé střevíčky, a tak dávat na odiv výsledek celého snažení a upoutávat pozornost mužů. Když se vdáte a doufáte, že porodíte syna, shledáte, že váš život sestává z větší části stejně jen z výkonu domácích povinností. Pokud jste náhodou služka a stojíte před svou paní, snad vás nechá opírat o zeď, aby stání tolik nebolelo. Do slova a do písmene nemůžete utéct. Krom jiného vám totiž atrofovaly málo užívané svaly a místo nohou máte jen toporné chůdy.“

Na základě zvyku svazování nohou se někteří lidé domnívají, že pohádka O Popelce pochází z Číny. Pouze ta dívka, která se obula do malého střevíčku, mohla získat svého prince. Naštěstí v současné Číně toto kritérium výběru nevěsty již neplatí a dnešní Číňanky si nemusí mrzačit své půvabné nožky.