Důvěryhodnost, transparentnost a elektronická evidence

Dnešní debata v parlamentu ohledně EET je příznakem hlubšího jevu, který jsme zdědili z komunismu a stále s ním částečnš zápasíme. Je to obecná nedůvěra k lidem a institucím.

Jak a proč tehdejší režim využíval nedůvěru a špiclování na všech úrovních perfektně vystihl Václav Havel v dnes už klasické eseji Moc bezmocných.

Tehdy tam mimo jiné uvedl, protože režim je postaven primárně na lži. Každý, kdo jakýmkoli způsobem přímo neparticipuje na jeho chodu (například nevyvěsí jako jeho sousedi vlaječky na prvního máje) automaticky tuto lež odkrývá a podrývá tak autoritu celého systému.

Nedůvěra a bonzování tak byly esenciální součástí tohoto režimu, protože kdo takzvaně nenapráskal souseda, byl sám vinen.

Demokracie je naproti tomu postavena na principu zcela opačném - důvěře. Věříme médiím, institucím, soudům a sobě navzájem. Zde je však důležité neplést si tuto důvěru se slepou naivitou. Důvěřuj, ale prověřuj, praví moudré rčení. 

Zvlášť v době silné mediální propagandy z východu začalo být módní zaměňovat kritické myšlení, věrného to druha důvěry, za absolutní nedůvěru či bezbřehou relativizaci. Soustavná konstruktivní kritika, která vychází právě z kritického myšlení, je však pro demokracii životodárným principem, bez něhož tato rychle zaniká. 

Elektronická evidence tržeb a pokusy posílat kontroly na hlasité kritiky tohoto Babišova vynálezu v mnohém připomínají právě spíše předlistopadové myšlení.

Celkově však zapadají do rámce, který protlačuje současná vláda, tedy že drobní podnikatelé se nějakým způsobem přiživují na zbytku společnosti či ji rovnou okrádají.

Řešení založená primárně na nedůvěře nemohou být nikdy tak konstruktivní jako postupné budování křehké důvěry u všech aktérů v naší společnosti.

Je to samozřejmě vždy oboustranná zodpovědnost. Na jedné straně důvěra v to, že i nám odlišné skupiny dělají svou práci dobře a tak jak mají. Na druhé straně transparentnost a snaha být pro všechny ostatní co nejvíce transparentní.

Bohužel se i u nejvyšších představitelů setkáváme se špatnými příklady. Pro společnost je nezdravé, pokud hradní kancléř není ochoten přiznat své příjmy nebo pokud prezident rozděluje společnost tak, aby jedna skupina nevěřila druhé (lidově řečeno, aby hospoda nevěřila kavárně).

Ač jsme v tomto směru od listopadu 89' udělali pokrok (nemám totiž zájem říkat, že všechno je negativní a žádná důvěra u nás nevládne, když to není pravda), stále je, jak vidno z příkladů EET či prezidenta, co zlepšovat.